Kasaři

Trezory byly častým předmětem zájmu kasařů především v minulosti. Počet vykradených pokladen začal značně stoupat od roku 1918. Na jejich vylupování se tehdy kromě kovodělníků začali specializovat i neodborníci a zločinci jiných kategorií. Zpočátku se lupiči pokladen soustředili především ve větších městech, později loupili, kde se dalo, a podnikali i výjezdy na venkov. Počet vyloupených pokladen stoupal v Československu geometrickou řadou v roce 1922 jich bylo sto, v roce 1927 čtyři sta osmdesát a vrcholilo to v roce 1933 sedmistyšedesáti případy. Vyloupení kasy bylo pro začátečníka poměrně tvrdým oříškem, pro profesionála rutinní prací. Na počátku jedno- až tříhodinové práce bylo nejdůležitější nalezení pevného bodu, o který bylo možno opřít hasák sloužící k trhání plechu. Potom byl navrtán jeden nebo dva otvory, do nichž byl vražen hasák, který během několika minut rozpáral stěnu pokladny jako konzervu, a totéž se opakovalo po odstranění popelové výplně i u vnitřní stěny pokladny. Konečný otvor nebyl větší než sevřená pěst.

Trezory byly a jsou chráněny velmi odolným ocelovým pláštěm a zvláštními ocelovými dveřmi. Lupiči se do trezoru dostali buď překonáním zámku, nebo právě nerušením ocelového pláště. Pro lupiče trezorů to byla celá věda, měli několik praxí ověřených postupů. Záleželo na tom, ve kterém místě provrtali plášt trezoru, kolik otvorů navrtali, poté postupovali v dalším řezání nahoru, dolů, stranu, šikmo atd. Podle způsobu provedení provedení se dalo usuzovat na odbornou úroveň pachatele, například více vyvrtaných otvorů v řadě vedle sebe svědčilo o velmi zdlouhavém a namáhavém postupu. Lupiči pokladen byli velcí specialisté. Někteří se zaměřovali jen na překonání zámku, jiní zase na určitou stěnu trezoru. Zámkoví lupiči byli považováni za nejobratnější, museli mít odborné vědomosti, pokladnu poškodili poměrně málo a jejich lup byl největší, poněvad? se dostali ke všem oddělením trezoru.