Sólo pro Otu Hanuše

Ota Hanuš vulgo Opičák

Pokud bych na tomto místě měl prohlásit, že tento případ začal v roce třicet pět na podzim, neřekl bych asi úplnou pravdu. Řekl bych ji zřejmě napůl. Už proto, že ten případ vlastně nebyl od samýho začátku případem, jak už to v podobnejch záležitostech bývá, a proto mu říkejme třeba nevšední událost. Ota Hanuš, kterej byl znám v galérce spíš pod přezdívkou "Opičák", nebyl vždycky zlodějem a už vůbec nebyl vždycky obávaným kasařem, před kterým se třásly všechny wertheimky od Písku přes Blatnou, Vodňany, Strakonice až po Sušici. Tam všude mají totiž na Opičákovo "zlatý ručičky" památku, protože pro trezory "popelky", pro ty měl Ota Hanuš slabost.

Jakmile se o nějaký wertheimce dozvěděl a dostal tutovýho tipa, nenechal se od ní dlouho přemlouvat. Samozřejmě, že nikdy nešel na žádnou káču z voleje, jak říkával. Nejdřív si to všechno kolem hezky omrk. Neopomněl si prověřit partaje přímo v domě, ale i ty, co bydleli vedle nebo naproti. Nezapomněl na služky, domovnice, popeláře, nevynechal listonoše a hlavně měl neustále v merku místní četnickou stanici. Až teprve pak si udělal tzv. fárplán, ve kterým si několikrát ověřoval ústupovou cestu, kdyby to náhodou, bože chraň, nějak neklaplo. Ota Hanuš taky zcela zásadně popřel starou, léty osvědčenou a v galérce prověřenou zlodějskou pravdu, že když excelentní kasař, tak jedině z velkoměsta, nejlíp z Prahy, ze Žižkova. Když půdař, tak Ota Venclík nebo Štěpán Prokop ze Smíchova, a když zloděj kabátů nebo kufrů, tak jedině Kamil Vondra, zvanej "Mánes" z Radlic. Hanuš tu kasařinu vlastně tak trochu zdědil. Zdědil ji po strýci Adolfu Buršíkovi z Vodňan, kterej ve třiatřicátým dostal za kasu v Živnostenský bance v Rokycanech pět let, protože si dvakrát vystřelil po policajtovi. Z "plzeňskýho", jak kriminálníci přezdívali Borům, se Dorotě Buršíkový, se kterou měl osm dětí, už nevrátil.

Synovec Ády Buršíka - "Opičák" Hanuš byl až do svejch pětadvaceti let čistej jak lilium. Vyučil se zámečníkem a dělal strojníka v Semickým lomu. Pak ale přišel úraz nohy, když seskakoval z bagru, a byl bez práce. Tak se dal na radu svýho strejdy Buršíka na půdy. Než začal dělat půdy na Písecku, na Strakonicku a občas i na Horažďovicku, zkoušel šacovat kabáty ve vlacích na trati Písek-Plzeň a zpět, a když bylo nejhůř, což bejvalo obyčejně před vánočními svátky, risknul i rychlík z Písku do Prahy, kde to ale bejvalo o hubu, protože v tomhle rychlíku jezdíval pravidelně četnickej strážmistr Ticháček z železniční policie, a to byl chlap jako hora, kterýmu nebylo radno se postavit do cesty. Na zloděje kabátů měl vždycky nos. Hanuš se sice časem vypracoval na půdaře, protože o prádlo, stejně jako o cíchy a slušný oblečení byl v každý zastavárně vždycky zájem, a taky to nehrozilo nikdy u soudu moc velkým flastrem. Ale nebyly to holt hotový prachy, který nacházel ve šrajtoflích a v kufrech. Kapsáři a zloději kabátů byli sice četníkama považováni už za specializovanou trestnou činnost, ale i to Hanuš risknul. A přesto to ježdění vlakem nakonec brzo pověsil na hřebík. Stačilo k tomu málo. Pár kilometrů před Plzní udělal jednoho opilýho vašnostu, kterej usnul, hned jak nastoupil do vlaku. Ale najednou se mu zdálo, že má v zádech tajnýho, a musel chtě nechtě vyskočit z rozjetýho vlaku.

Trefil se přímo do telegrafního sloupu. Vyhodil si rameno. A když se až po třech dnech dostal v bolestech konečně do nemocnice, bylo už na nějaký rovnání pozdě. Pro galérku vůbec nebyl problém vymyslet Hanušovi pro podsvětí přezdívku. Stal se z něj "Opičák". Zlí jazykové z galérky ovšem tvrdili, že Hanuš přestal dělat vlaky proto, že když byl mimo domov, tak mu ta jeho věčně neukojená Anděla zanášela s jedním mladým řezníkem z píseckejch městskejch jatek. Hanuš to ale vždycky v hospodě U třech ostrostřelců pod Putimskou bránou okecal tím, že už mu nohy neslouží tolik, aby mohl, když je zle, vyskočit z rozjetýho vlaku. Ke kasařině přišel Hanuš jako slepej k houslím. Jednoho dne se u něj doma takhle navečer objevila Dorota Buršíková a přivedla s sebou všech svejch osm dětí. Byly jak schůdečky. Dokonce i ten nejmladší z nich, Lojzík, měl pod kabátkem něco schovanýho a tvářil se nesmírně tajemně. Když jim Buršíková poručila, aby to všechno daly pěkně na stůl, nestačil Hanuš zírat. Během chvilky se před ním objevilo komplet kasařský nářadí, po kterým šli četníci z písecký pátračky už hezky dlouho. S kasařským cajkem mu předala Buršíková i všechny fígle kasařskýho řemesla nebožtíka Adolfa, který si starej kasař nevzal do hrobu. Nebylo jich málo. Těch osm, vlastně devět krků navíc, musel "Opičák" živit, a chtěl, nebo ne. Byl totiž jejich kmotr.

Když Hanuš udělal svoji první wertheimku na píseckejch jatkách - natipovala mu ji samotná Buršíková, která tam uklízela - tak proseděl celej den na záchodě a třás se strachy, že si pro něj četníci hned ten den přijdou. Nepřišli. Nepřišli první den, kupodivu ani druhej, nepřišli za tejden, dokonce ani za měsíc. Na svoji druhou káču, která mu hodila skoro dvacet tisíc, čekal Hanuš půl roku. Zlodějskej cajk mu tenkrát do Sušice přivezla vlakem Buršíková a zase ho odvezla zpátky do Vodňan. A protože ani na tuhle druhou wertheimku četníci nepřišli, narostly Opičákovi křídla a rozjel tu kasařskou živnost i mimo Písek. Ze zlodějskýho póvla z ulice se stal najednou pan kasař par exelanc. A protože byl Hanuš velice šikovnej a vynalézavej, na místě vloupání nesmírně zručnej, začal dělat písecký četnický pátračce starost. Psal se rok devatenáct set třicet šest a Opičák měl v tu dobu na svědomí už devět wertheimek, kterejm se v podsvětí mezi galérkou důvěrně říkalo "popelka". To proto, že měly proti případnýmu požáru v místnosti ochrannej pl᚝ trezoru vysypanej jemným popílkem. Ale všeho bylo dočasu. Četař Šíma z písecký četnický pátračky, kterej měl ve svým refetátě na starosti zajišování stop z místa činu, měl už v tý době za sebou kurz technika, a tak poskládal zajištěný mechanoskopický a trasologický stopy z jednotlivejch případů vyloupenejch "popelek" dohromady a došel k překapivýmu závěru. Všechny "popelky" byly vyloupeny poblíž vlakovýho nádraží a byly načatý zepředu, což umělo opravdu jen pár zkušenejch kasařů. Mělo to výhodu v tom, že se šlo na kasu přes zámek, kolem kterýho se navrtalo ruční vrtačkou několik otvorů, pak přišel na řadu takzvanej "načínák" a po odkrytí plechu se zámek už jen rozebral. Hlavně se nikde nesypal popel. A ty trasologický stopy, který byly na všech místech stejný, ty byly sakra zajímavý. Než šel Opičák na káču, celej se převlíkal do ženskejch šatů a na nohy si bral dámský střevíce. Technik četnický pátračky služebním postupem všechny materiály zaslal k vyhodnocení Četnickýmu oddělení u poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze a čekal. Čekal dost dlouho. Hanuš byl při chuti a mezitím stačil udělat další dvě "popelky" v zastavárně ve Volyni a na tu druhou si vyjel až do jedný stavební firmy v Horažďovicích. Aniž to tušil, začala se pomalu ale jistě nad ním stahovat mračna. To ovšem nevěděl, že víc než stopy, zajištěný četařem Šímou, přispěje k jeho odhalení a dopadení sama vdova po Adolfu Buršíkovi.

To už bylo v době, kdy četnická pátračka měla na Opičáka víc než jen podezření. Nenápadně se točila kolem vdovy po kasaři Buršíkovi, která rozhazovala plnejma rukama. Tu si nechala udělat v truhlářství v Ostrovní ulici novej kredenc, tu si nechala ušít nový šaty, nevynechala jednu tancovačku v hospodě Na vejfuku a její děti chodily oblečený jak ze škatulky. Opičák ji sice několikrát varoval, aby moc neutrácela, že četníci se všechno od lidí dozví, a že i v galérce se najdou takový hajzlové, co za mrzskej jidášskej peníz od četníků rádi někoho prásknou. Ale Buršíková jen mávla rukou, že se četníků nebojí, že si vzala posluhu a do domu žehlení a že jí můžou četníci políbit panímandu. Což o to, tu neměla Dorota Buršíková špatnou a o chlapy taky neměla nouzi, ale když začala Opičákovi vyprávět o tom, že si koupí mandl a udělá se jako poctivá živnostnice, věděl Hanuš, že je zle. A to ještě nevěděl všechno. U kasaře Oty Hanuše a vdovy Buršíkový se potvrdilo známý přísloví, který v případě zlodějskýho řemesla asi platí dvojnásob, že v nejlepším se má přestat. Ne pokračovat. A tak když dostal Hanuš od Buršíkový tip na sedláka z Ražic, kterej dostal vyplaceno na jatkách skoro padesát tisíc za dobytek, měl říct Opičák, tak do tohodle podniku já, Doroto Buršíková, nejdu. Ale neudělal to. Kdyby bejval tušil, že tohle všechno bylo na něj a na Buršíkovou od četníků připravený, určitě by tuhle větu rád vyslovil. Buršíková samozřejmě nemohla neslyšet z vedlejší místnosti, jak sedlák hlasitě vykládal v kanceláři pokladnímu, že musí chytit ještě v nemocnici, kde leží jeho pan otec se záduchou, doktora Šastnýho a taky vlak do Putimi, nebo má na Cimburově statku ještě nějaký řízení. A že se o peníze nebojí, protože má doma u pana otce na vejminku "popelku", v níž už párkrát "přenocovalo", než je odvezl do záložny, pěknej pár tisícovek. Opičák měl v zádech takový divný mrazení a hlavně tušení, že to zrovna dneska nemusí vyjít a že je to jako hup na krávu - už je tele. Ale padesát tisíc bylo padesát tisíc. A to bylo pro vdovu po kasaři Buršíkovi i pro Opičáka setsakramentský lákadlo.

Na tu kasu si Opičák s Buršíkovou nakonec přece jen plácli. Oba vyrazili posledním večerním vlakem z Písku do Ražic a oba se tvářili, že k sobě nepatří. Buršíková měla na klíně velkou nákupní tašku a Hanuš postával na chodbičce vagonu. Občas se přesvědčil, že ti, co s nimi cestujou, nejsou zrovna policajti. Vagon byl téměř poloprázdnej. Do Putimi s nima jely jen dvě ženský, který znal podle vidění jako posluhovačky z hotelu Dvořáček, a tři chlapi z nedaleký Rourovny, na kterejch bylo až moc dobře vidět, že ještě před chvílí vyhazovali na place ve slévárně nedávno odlitý kusy litinovejch kanalizačních rour a stáložárnejch kamen značky LORD. Na nádraží v Ražicích vystoupili jen oni dva. Okamžitě se rozdělili a Buršíková šla z nádražní budovy k přejezdu. Ota Hanuš počkal, až byl na peroně vzduch čistej a hned nato přeběhl koleje na druhou stranu k prvnímu hradlu, kde měl s Buršíkovou domluvenej sraz. Tohle všechno už ale měli četníci z pátračky pod dohledem. A přesto měli namále, že se jim celá tahle akce zhatí.

Jakmile doběh Opičák k prvnímu hradlu, začal ze sebe v rychlosti svlíkat šaty, a to už k němu spěchala Buršíková a tahala z tašky černý dámský šaty, ve kterejch bylo zabaleno kasařský nádobíčko. Opičák poskakoval v bílejch podvlíkačkách za hradlem a vůbec si nevšiml, že se nad ním otevřelo okno. Nádražák se nestačil divit. Zpočátku si myslel, že se bude pod ním špásovat, ale když Opičák na sebe začal navlíkat dámský šaty a vzápětí sundal podvlíkačky, který ženská zabalila s kalhotama do kabátu, okamžitě mu došlo, že zřejmě nepůjde o žádnej šoust a okno opatrně zavřel. Jako o život začal točit drážním telefonem a burcoval přednostu stanice. Četníci, kteří vše z úkrytu sledovali, viděli, že je zle. Naštěstí měl ten den přednosta stanice k večeři kulajdu, a tak jakmile vypravil vlak na Protivín, vedly jeho rychlý kroky nejkratší cestou na záchod. Buršíková mezitím schovala Opičákovo oblečení pod složený pražce a Opičák si naskládal kasařský nádobíčko do tašky. Nebejt těch jeho bílejch nohou, který svítily do tmy jak odrazky, a černýho šátku, kterej mu Buršíková uvázala pod bradou na babku, byla z něj v tý tmě dokonalá vdova. Buršíková se posadila na poskládaný pražce a zapálila si cigaretu. Ota Hanuš vyrazil k nedalekýmu statku a ze tmy se ozýval jen klapot dámskejch podpatků.

To, že byli všichni četníci z písecký pátračky jak na trní, netřeba připomínat. Ale měli s sebou služebního psa Arda, a tak měli jistotu, že i kdyby se to, nedej bůh, všechno nějak zvrtlo, Opičák jim daleko neuteče. A přesto k tomu došlo. V okamžiku, kdy se kasař Ota Hanuš blížil ke statku sedláka Ambrože a chystal se překonat nízkou kamennou zeď do dvora, vyšlehl na druhém konci vesnice plamen ze střechy stodoly chalupníka Cihláře. Vzápětí nato se ozvalo "hoří!" a během krátký chvíle začal ve vsi takovej mumraj, že četníci z pátračky museli do jednoho opustit svý stanoviště a běželi zachraňovat, co se dalo. Ticho letní srpnový noci prořízl zvuk hasičský houkačky a vyzvánění zvonu na polach. Kdo měl zdravý nohy a ruce, vybíhal z domu a pospíchal k ohni. Opičák chvíli sledoval, co se na dvoře sedláka děje, ale když viděl, že všechno, co mělo nohy, běželo pomáhat k ohni, přelezl v klidu na dvůr a zamířil k nízkýmu domku za hnojištěm, kde velice dobře odhadl vejminek. Tuhle poslední "popelku" nemusel Opičák hledat dlouho. Stála hned pod okny u postele starýho Ambrože. Tentokrát mu ale trvala dobře hodinu. Byl nervózní jako pes. Už když začal vrtat první díru přímo vedle zámku, lilo z něj jak z konve. Ale nepřestal, protože vidina padesáti tisícovek ho hnala kupředu. Věděl, že tentokrát bojuje s časem, protože se moh každou chvíli někdo vrátit. Když se mu konečně podařilo odtrhnout plech kryjící vnitřnosti zámku, byl propocenej, že z něj pot až kapal na podlahu. A pak to přišlo. Konečně se mu podařilo otevřít těžký dvířka trezoru. Posvítil si dovnitř baterkou a málem ho ranilo. Trezor byl úplně prázdnej. Vlastně nebyl. Ve druhým fochu byl tlustej doutník, kterej tam ze zlomyslnosti nechal sedlák Ambrož. Schválně, aby si Opičák za tu námahu moh zakouřit. Ta "popelka" totiž nebyla jeho, ale byla zapůjčená četnickou stanicí ve Volyni, kde ji měli zabavenou jako předmět doličný. Opičák začal v rychlosti házet kasařský nádobíčko do tašky, ale to už se ozval před vraty statku štěkot služebního psa doprovázenýho strážmistrem Pilečkem. Opičák se dlouho nerozmejšlel. Ani nemoh. Tašku se zlodějským vercajkem strčil do postele starýho Ambrože až dozadu pod slamník a vyskočil oknem přímo do hnojiště. Přitom ztratil jeden střevíc. Ještě než četníci vnikli do dvora, přeskočil zeď a uháněl nocí směrem na Heřmaň.

To, že nepředvídaný noční hemžení ve vsi Buršíkovou pořádně vylekalo, netřeba vysvětlovat. Zvl᚝ když viděla najednou tolik četníků, který měli samozřejmě v tý chvíli úplně jiný starosti než honit nějakýho kasaře. A protože se skoro při každým ohni vždycky najde někdo, kdo toho mumraje umí využít, vydala se Buršíková, která byla už od mládí nenechavá, k ohni. V okamžiku kdy docházela k hořícímu stavení, vyřítil se na ni z postranní tmavý uličky mladík, kterej nějak divně poskakoval a plácal se přitom do stehen. Vylekal ji. Vyděsily ji jeho mohutný vyceněný zuby s velkým předkusem a strašně dlouhý prsty na rukou. Poskakoval z jedný nohy na druhou a vysoko je přitom zvedal. Zřejmě ji neviděl, protože se Buršíková stačila schovat za keř a byla ráda, že se spolu minuli. Cvok, řekla si a pokračovala dál k ohni, kterej už polykal obytný stavení vedlejšího souseda. Zdálky se ozývalo další houkání a od Putimi příjíždělo další hasičský auto. To Buršíkovou poněkud zneklidnilo, a když uviděla mezi četníkama samotnýho velitele písecký pátračky nadporučíka Votrubu, přišlo jí to víc než divný a hned ji přešla zvědavost a choutky na zlodějnu. Okamžitě jí došlo, že za tak krátkou dobu by to četníci z Písku do Ražic nestihli, a okamžitě pelášila zpátky ke kolejím. Celou cestu si říkala: "Buršíková, tady něco nehraje!" a utěšovala se, že tady písecký četníci zřejmě asi čekali na někoho, kdo zapálil to stavení. Okamžitě si vybavila chlapíka, kterej vlastně prchal stejným směrem jako ona, a najednou začínala mít mrazení po celým těle a žaludek se jí zvedal, až se jí z toho udělalo špatně Ota Hanuš, kterej tenhle kout Písecka znal jako svý boty, zahodil druhej střevíc a bosky uháněl do Heřmaně. Věděl totiž, že tam, u starýho Žofky, se kterým kdysi dělával "vlaky", najde pomoc. To ovšem netušil, že má v patách četnickýho strážmistra Pilečka se služebním psem, kterej byl doslova k neudržení.

Buršíková celá zadejchaná dobíhala k místu, kde byly schovaný Opičákovo svršky, a v okamžiku, kdy je chtěla vytáhnout zpod hromady složenejch pražců, se za ní najednou ozvalo: "Copak tady pohledáváte, Doroto Buršíková? Jestli hledáte hadry, co byly narvaný pod tím druhým pražcem, tak ty už máme dávno zajištěný. A sofort chytíme i Hanuše, kterýho pronásleduje psovod četnický pátračky. A vůbec, dejte sem ty vaše nenechavý ruce, nasadím vám pěkně slušivý náramky," objevil se z ničeho nic u Buršíkový četnickej strážmistr Ticháček ze železniční policie a Buršíková zůstala stát jako opařená. "A Buršíková, dobře vám radím, žádný zapírání. Jenom by vám to v Písku u Krajskýho soudu přitížilo. Vrchní soudní rada doktor Žlábek je totiž na kasaře od doby, kdy vykradli jeho zeákovi krám ve Vlachově Březí, pěkně vysazenej. A když mu darebáci lžou, umí se pěkně nasrat," ozvalo se cvaknutí policejních pout a Buršíková od tý doby neřekla ani slovo.

Ota Hanuš vulgo Opičák si u Žofky v Heřmani dlouho nepobyl. Žofka ho stačil obout a oblíct do šatů po nebožtíku tchánovi, ale už mu nestačil uvařit grog, jak mu slíbil, protože to už se do jeho stavení dobejval četnickej strážmistr Pileček a jeho služební pes Ardo nebyl k utišení. Hanuš byl starej praktik a moc dobře věděl, že protivit se četnickýmu zatýkání by mu přišlo u soudu draho, a tak vyšel sám dobrovolně ze stavení. Strážmistr Pileček měl co dělat, aby u psa udržel poslušnost. Snad ten zuřivej psí štěkot vzal Hanušovi poslední zbytky statečnosti, a proto okamžitě přiznal barvu. "Tu kasu jsem, pane vrchní, ve statku udělal, ale s tím ohněm nemám nic společnýho," vysypal jedním dechem na Pilečka a poslušně natáhl před sebe obě ruce. Pileček se zatvářil, že ho to přiznání vůbec nepřekvapilo, a pro jistotu ukázal i na Žofku a zatkl ho taky. Ještě než došli všichni ke kostelu, objevilo se ve vsi policejní auto, který řídil osobně šéf četnický pátračky nadporučík Votruba.

Na Četnický pátrací stanici v Písku přiznal Ota Hanuš všechny svý udělaný "popelky" a žádal tímto o polehčující okolnosti, že musel živit po smrti starýho Buršíka jeho děti. Mazaná vdova Buršíková však všechno i při konfrontaci zapírala a došlo tak na slova četnickýho strážmistra Ticháčka z železniční stanice v Protivíně, že se umí vrchní soudní rada doktor Žlábek, když na to přijde, pěkně nasrat. Zvl᚝ když se zjistilo, že Buršíková dala před půl rokem zálohu padesát tisíc na štokovej barák na Převorce, kde chtěla provozovat živnost. Samozřejmě, že mandl. Ale v jedný věci si sama sobě i četníkům přece jen pomohla. Svým svědectvím jim později pomohla usvědčit žháře, kterej trápil Četnickou pátrací stanici v Písku už hezky dlouho.