muzeum trezoru

Český výrobce Antonín Kauble a Tresoria

V roce 1878 vznikla firma A.Kauble, která na začátku měla jen svého majitele a jednoho zaměstnance. To máme potvrzené z dobové literatury. Také to, že do roku 1891 vyrobili 1.400 trezorů a podobné techniky. Pan Kauble se od začátku prezentuje jako vůbec první továrna ohnivzdorných pokladen v Čechách. Továrna možná, ale již v té době bylo několik menších výrobců trezorů. Z malého podniku Kauble spol. s r. o. se vyšvihl na vedoucí podnik u nás. Na přelomu století je jeho největším konkurentem firma Brož z Karlína. Banky už tolik neprosazují mimočeské firmy a Kauble dodává velkým bankám a spořitelnám. Například pancéřový trezor Městské spořitelny.

Výrobce trezorů Karel Kauble

Umrtí Antonína Kauble v roce 1882 mělo být impulzem ke vzniku společnosti Tresoria. Ve vedení společnosti Kauble spol. s.r.o. od toho roku je ale Karel Kauble a stále na stejných adresách. Společnost Tresoria uvádí stejné adresy a také se prezentuje sloganem První česká továrna ohnivzodrných pokladem. Nevíme jak moc je v té době skutečným majitelem Kauble. Provoz firmy běží ale dál a reklamy se objevují v tisku pod názvem společnosti Karel Kauble v letech 1891, 1903, 1908, 1911 a také 1925.

Výroba trezorů v Jinonicích

V obci Jinonice (později v městské části) jsou významné průmyslové podniky. Některé vznikali již za doby Rakouska-Uherska. Například areál firmy Walter v roce 1911 nebo "na zelené louce" byl uveden do provozu v době socialismu Motorlet. Významnou firmou z Jinonic byla také firma TRESORIA, jejíž trezory byly mezi lety 1900 až 1930 světovou špičkou. Její další rozvoj skončil jejím znárodněním. Začleněním areálu firmy do tehdejší firmy Motorlet. Firemní budovy těsně u železničního přejezdu jsou dodnes (2021) zachovány v sousedství bývalého areálu Waltrovky. Jsou ukázkou kultivované průmyslové architektury počátku 20. století.

Vzniku nového Československého státu, přesidlovalo mnoho společností z Rakouska do Prahy, a v té době sílila velmi poptávka po pokladnách a skříních pro tyto firmy. Rozmach byl tak veliký, že se Tresoria rozhodla společnost zakcionovat, a začala se stavbou továrny v Praze Jinonicích. Tu vybavila, na tu dobu, nejmodernějšími stroji a zařízením, což jí dopomohlo k vedoucímu postavení v oboru.
Článek „Tresoria továrna pokladen“ zveřejněném v tištěné podobě v časopise „Zámkař“ číslo 1-2/2017

Stále Kauble a Trezoria

V dobových reklamách se v roce 1913 píše, že Tresoria je nástupnická firma A.Kauble. V roce 1913 se také píše o továrně a kancelářích firmy Tresoria na Smíchově v Karlově ulici 35. V dobovém tisku z toho roku je ale reklama na pokladny od firmy A.Kauble, která sídlí na stejné adrese v ulicích Karlova a Palackého. Zároveň je ve stejném roce 1913 zmínka, že nová továrna Walter byla postavena v těsné blízkosti společnosti Tresoria v Jinonicích ulici Na Hutmance. Myslím tedy, že nadále vyrábí trezory stejná firma Kauble a rozvíjí se stavbou nové továrny pod hlavičkou Tresoria. Značku Kauble pan Kumpera zrušil po roce 1925 asi až když nabrala renomé jeho vlastní firma Tresoria.

Ohnivzdorné a nedobytné pokladny firmy Tresoria v Průmyslovém paláci na Hospodářské výstavě v Praze, mistrným provedením, moderním a elegantním vypravením těší se všeobecné pozornosti.
Národní listy 11.května 1913

Střádanka

Po roce 1860 vznikají úvěrová a spořitelní družstva. Dělila se na městská (občanské záložny) a venkovské (kampeličky a raiffeisenky). Oproti jiným národům nejsou Češi na tom tak dobře s úspory. Záložny a kampeličky chtějí takovou neutěšenou situaci řešit. Chtějí lidi naučit spořit. Výhoda je také lidi přitáhnout všeobecně. Dětem domů zapůjčili vkusnou kovovou kasičku za 3 koruny. Klíče od střádanky měla spořitelna.

Od roku 1925 vyrábí malé kasičky Střádanky také firma Tresoria podle Čs. patentu č. 21319. Tresoria vyráběla střádanky ve dvou provedeních. Nejrozšířenější poniklovanou ocelovou, a luxusnější potaženou kůží. Té se někdy také říkalo "americká". Existují desítky variant všelijakých záložen, spořitelen či kampeliček. Výroba atřídanek od společnosti Tresoria se odhaduje na 100 tisíc výrobků. Další z firem, které vyrábí střádanky je například firma Alter Volaňský pod patentem číslo 2424/26 a 404.49

Patentovaná armatura trezorových stěn

Významnou součástí u firmy Tresoria byla stavba pokladem a ocelopancéřovaných trezorů. Ve velké míře se společnost zabývala stavbou bankovních trezorů. Měli patentovanou žaluziovou armaturu betonových trezorových stěn (patent čs 15 182). Tuto armaturu vynalezl profesor vysokého učení technického ing. J. Bertl. Již v té době testovala Tresoria své výrobky. Nejen ve svých laboratořích, ale nechávala provádět testy i jinde. Díky tomu se stala jednou ze dvou českých firem, které byly schopné se svým systémem uspět při stavbách bankovních trezorů. Druhou firmou s podobným dlaždicovým systémem výztuh, byla česká firma Ippen z Hradce Králové.

Dodavatel při stavbě pěchotních srubů

Firma Tresoria byl významný výrobce trezorů a trezorových zámků. Jsou tedy osloveni jako dodavatel pro Hlavní štáb ŘOP. Dodávají kovové dveře, trezorové zámky, fitrační a ventilační zařízení. Napříč celou výstavbou opevnění.

Trezorové zámky na kabelových objektech

Není neobvyklé, že si výrobce trezorů vyrábí vlastní trezorové zámky. V devatenáctém a v první polovině dvacátého století není žádný dodavatel jen zámků. Firma Tresoria si pro své bankovní trezory vyrábí vlastní zámky. Není tedy divu, že když armáda vyhlásí výběrové řízení úspěšně se účastní. Požadavek byl na uzamčení 159 poklopů a kabelových komor, které jsou součástí budovaného opevnění. Více na Opevnění.cz

provedení vlastního zámku o pěti rotačních stavítkách se závorou, neb rozvorovým kotoučem za 250 Kč s příplatkem na amortizaci razidel 10 Kč, celková cena 260 Kč...
2. provedení stavěcího (heslového) klíče k tomuto zámků s možnosti nastavení 1 448 655 hesel číselných pětimístných za 350 Kč s příplatkem na amortizaci razidel 45 Kč, celkem 395 Kč.
Čj. vlastní 29.322/taj. 1937 Hlavní štáb ŘOP

Pěchotní srub K-S 5 "U potoka" pěchotní srub oboustranný

Na jaře 1936 vyhrála neveřejnou soutěž na jejich stavbu pražská firma Dr. Skorkovský, která se zavázala postavit všech 8 srubů za 250 pracovních dní za zadávací částku 6 371 078 Kč...
... Vysoké tempo výstavby dokazuje i příklad filtroventilačních prací, které byly svěřeny 4. 5. 1937 firmě Tresoria Praha, která je měla v celém úseku provést již za 80 dní. www.ks5.cz/historie/stavba-objektu - článek Výstavba K-S 5

Pěchotní srub K-S 14

Vnitřní instalace objektu (elektrické, vodovodní a filtroventilační) byly v pěchotním srubu K-S 14 do 30. září 1938 zcela dokončeny... Filtroventilaci v pěchotních srubech 3. a zároveň 1. podúseku vyrobila a namontovala známá firma Tresoria a spol., a. s. z Jinonic u Prahy. Zadávací částka pro oba podúseky ze dne 4. května 1937 zněla na 498 879, 30 Kč. Vlastní montáž byla zahájena 30. června 1937. http://opevneni.vojenstvi.cz - článek Výstavba K-S 14

Dům v Havelské 29

V roce 1938 byly zbořeny tři domy, mimo jiné fara u svatého Havla. Na jejich místě vyrostla kancelářská budova. Písmeno K v průčelí domu odkazuje na majitele, rodinu Krumperových. V domě bydlel Vítězslav Kumpera ml. a bývala tam vzorková prodejna trezorové továrny Tresoria Jinonice, kterou pro změnu vlastnil Vítězslav st. Dům má také původní výklad s chromovanými rámy od stejné firmy Tresoria.

Vítězslav Kumpera starší

Antonín Kumpera st. narozený 1876 v Praze. Již v roce 1900 převzal od otce nejstarší český dům s kůžemi a obuvnickými potřebami z roku 1864. Byl jedním ze společníků Josefa Waltra. V roce 1911 se totiž stal spoluzakládajícím podílníkem v čerstvě založené společnosti Walter & spol. Kumperova rodina je významně spjata s leteckou a automobilovou továrnou Walter, která je postavena 1913 v těsné blízkosti společnosti Tresoria. Tam jsou také zaměstnaní oba vysokoškolsky vzdělaní synové. Kolem roku 1930 Tresoria změnila sídlo na Václavské náměstí 3 v Praze. Reprezentační prodejna byla v Havelské ulici 29 na Starém Městě. Dům má dodnes původní výklad od firmy Tresoria. Výrobní provozy zůstaly v Jinonicích v ulici Na Hutmance. Mimo akciových podílů (Walter, Tresoria, Pála) vlastnil Vítězslav Kumpera st. v Praze i řadu nemovitostí. Majetek rodiny Kumperovy byl konfiskován dle Dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945. Do roku 1948 je Antonín Kumpera majitelem společnosti Tresoria s.r.o., Jinonice u Prahy.

národní podnik KOVONA

Historie značky Kovona se datuje od roku 1913. Pan Vichr hledal vhodné místo pro postavení nového továrního objektu. Lysá nad Labem byla nejvýhodnější v blízkosti Prahy s dopravním napojením. Krátce po spuštění strojního zařízení, ale vypukla válka a továrna byla převedena pro potřeby válečné výroby. Po válce se orientuje na výrobu chromovaného nábytku, nábytku doplněného dřevem a nebo například vah. V roce 1938 se mění Vichr a spol. na akciovou společnost. Druhá světová válka opět přeorientovala dosavadní výrobu na válečnou. Stejně jako ve většině velkých závodů v roce 1945 byla do firmy Vichr a spol. zavedena národní správa. Podnik byl v roce 1946 znárodněn na národní podnik KOVONA. Reorganizací průmyslu v době znárodnění probíhají velké změny v soustředění výrobců kovového nábytku v jednom podniku.

Znárodnění podniku Tresoria

Do podniku bylo v roce 1948 začleněno několik významných závodů s kovovým nábytkem. Například 04 Františk Jergl Brno nebo 06 Trezoria Praha - Jinonice. Tím byla výroba kovového nábytku soustředěna v jedné výrobně-organizační jednotce.

Vyhláška ze dne 27.6.1948 O ZNÁRODNĚNÍ PODNIKŮ PODLE ZÁKONA Č. 114/1948 SB.

Podle § 1, odst. 4 zákona ze dne 28. dubna 1948, č. 114 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků, vyhlašuji po slyšení pověřence průmyslu a obchodu, že dnem 1. ledna 1948 byly podle § 1, odst. 1, č. 25 citovaného zákona znárodněny zestátněním tyto podniky:

Trezory byly častým předmětem zájmu kasařů především v minulosti. Počet vykradených pokladen začal značně stoupat od roku 1918. Na jejich vylupování se tehdy kromě kovodělníků začali specializovat i neodborníci a zločinci jiných kategorií. Zpočátku se lupiči pokladen soustředili především ve větších městech, později loupili, kde se dalo, a podnikali i výjezdy na venkov. Počet vyloupených pokladen stoupal v Československu geometrickou řadou v roce 1922 jich bylo sto, v roce 1927 čtyři sta osmdesát a vrcholilo to v roce 1933 sedmistyšedesáti případy. Vyloupení kasy bylo pro začátečníka poměrně tvrdým oříškem, pro profesionála rutinní prací. Na počátku jedno- až tříhodinové práce bylo nejdůležitější nalezení pevného bodu, o který bylo možno opřít hasák sloužící k trhání plechu. Potom byl navrtán jeden nebo dva otvory, do nichž byl vražen hasák, který během několika minut rozpáral stěnu pokladny jako konzervu, a totéž se opakovalo po odstranění popelové výplně i u vnitřní stěny pokladny. Konečný otvor nebyl větší než sevřená pěst.

Organizace policejního ředitelství v Praze po roce 1918 se stala základem všech policejních orgánů. Z hlediska kriminální služby a kriminalistiky bylo nejdůležitější složkou IV. Bezpečnostní oddělení. Jeho agenda se členila na kriminální oddělení, kde se vyšetřovaly trestné činy spáchané v obvodu policejního ředitelství - železniční, poštovní, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, pro stíhání kapesních zlodějů a lupičů pokladen.

Okénko do dějin kriminalistiky, Policie.cz

Ohnivzdorná pokladna není nic jiného, než železná bedna s dvojitými stěnami z plechu asi 2 až 4 mm silného, který jest, jak nás zkušenosti po vyloupení poučují, ještě k tomu od mokrého, vlhkého vnějšího i vnitřního pláště pokladny do té míry zrezavělý, že nelze naprosto mluviti ani o "ohnivzdornosti", tím méně o "nedobytnosti" takovýchto pokladen. Uvážíme-li tyto všechny okolnosti, které jsou příznivé pro kasaře, lupiče, kteří si zvykli na shon po mamonu, lehkému životu na účet majetnějších občanů, dále, že tito sami anebo pomocí svých pomocníků hledí se  seznámiti s místem, přístupem k pokladně, možností útěku v případě vyrušení a k okolnosti, že dnešní kasaři, lupiči pracují moderními lupičskými pomůckami vlastními, jako hasáky, vrtáky, pákami, dláty atd., seznáme, že taková stará ohnivzdorná pokladna nemůže vzdorovati kasařskému náčiní.

Po stopách lupičů pokladen 1930

Trezory byly a jsou chráněny velmi odolným ocelovým pláštěm a zvláštními ocelovými dveřmi. Lupiči se do trezoru dostali buď překonáním zámku, nebo právě nerušením ocelového pláště. Pro lupiče trezorů to byla celá věda, nměli několik praxí ověřených postupů. Záleželo na tom, ve kterém místě provrtali plášt trezoru, kolik otvorů navrtali, poté postupovali v dalším řezání nahoru, dolů, stranu, šikmo atd. Podle způsobu provedení provedení se dalo usuzovat na odbornou úroveň pachatele, například více vyvrtaných otvorů v řadě vedle sebe svědčilo o velmi zdlouhavém a namáhavém postupu. Lupiči pokladen byli velcí specialisté. Někteří se zaměřovali jen na překonání zámku, jiní zase na určitou stěnu trezoru. Zámkoví lupiči byli považováni za nejobratnější, museli mít odborné vědomosti, pokladnu poškodili poměrně málo a jejich lup byl největší, poněvadž se dostali ke všem oddělením trezoru.

Místními četníky bylo před příjezdem pátračky zjištěno, že pachatelé byli nejméně dva, vloupali se do budovy notářského úřadu, zde odcizili pokladnu, kterou vynesli na zahradu sousedního domu a zde ji odborně za použití hasáků z boku otevřeli. Jelikož byla pokladna prázdná, neměli pachatelé co by odcizili... ...Jako pachatelé vyloupení pokladny v Leopoldově byli topolčanskými četníky 21. října 1932 zjištěni Vilém Osvald a Jan Pozman. Povedená dvojice se zdála podezřelá hlídkujícímu četníkovi a ten se je rozhodl zkontrolovat. Prozradilo je kasařské náčiní, které měli u sebe. Rázem se jednalo o případ pro pátračku. Bylo nutno usvědčit je z jimi spáchaných dosud neobjasněných činů. Kromě případu v Leopoldově měli na svědomí i pokladnu v Žabokrekách nad Nitrou.>

"Četnický pes Alto" z nakladatelství PRAGOLINE

Není asi přesně možné říct, kdy byl vynalezen první trezor. Pro mě je to okamžik, kdy se okované dřevěné truhly stávají z většiny železnými. Hlavně se postavily a dveře se začínají otevírat né nahoru, ale dopředu. Evropě začali vládnout Habsburkové - Habsburská monarchie. A ústavní vývoj byl až do Rakousko-uherské monarchie. Doba je však zmítaná masivním osmanským tažením, válka o dědictví španělské. Na začátku 20. století Napoleonovo tažení. Neklidná doba končí pro Rakousk-Uhersko rozpadem s koncem Světové války 1918. Rakousko-Uhersko je ale určitě matkou vývoje trezorů. Zmínky máme z let 1852 (Wiese) nebo 1864 (Wertheim). V této době je hodně slavných výrobců a dodnes jsou na štítcích, samolepkách a orlicích nápisy Rakousko, Vídeň apod.

Výroba trezorů v ČR

Na území České republiky je vývoj úzce svázán právě s Rakousko-Uherskem. První informace máme o výrobě trezorů na území ČR v roce 1848. Mezi první a slavné místní firmy jistě patří Janoušek, K. Kauble z Vinohrad (založený v roce 1878-79) nebo Brož v Karlíně. Potom jsou jistě firmy jako je například vídeňská firma F. Blažíček, který na našem území trezory nevyrábí, ale má zde pobočku na prodej a menší práci. Také rakouská firma Wiese si píše adresu skladu do Prahy, Senovážné ulice.

 

Výrobce trezorů Tresoria	Výrobce trezorů Karel Kauble	Výrobce trezorů Janoušek
Firma Tresoria nevyráběla podle svého názvu jen trezory, ale hlavně komorové trezory a například vzduchotechniku do pěchotních opevnění.	Závod založený v roce 1878 a udává se, že za nějakých 13 let vyrobil nějakých 1400 trezorů	Sám výrobu nejen v Čechách, ale i v Rakousku zavedl podnikatel Gabriel F. Janoušek.
Výrobce trezorů F. Blažíček		Brož z Karlína
Vídeňská firma, která v Praze celých pokladen nevyrábí.		Dříve společnost s názvem Topinka a Skokánek.

V rakouském městě Kremže (Krems an der Donau) byl pokřtěn 12. dubna 1814 jako syn obchodnické, židovské rodiny. Již od svého dětství hodně cestovala po Německu, Anglii a Francii. Teprve ve svých 27 letech se vrátil do rodné Kremže. Pracoval nejdříve v galanterii. Po svých dlouhých cestách po Evropě se Franz Freiherr von Wertheim (1814 - 1883) rozhodl pro obchod se zahraničním nářadím. V roce 1841 začal s výrobou nářadí a zakládá svůj vlastní obchod. Již o rok později v roce 1842 převzal výrobu nářadí Gruber ve Vídni (výrobce zemědělského nářadí) po smrti majitele Antona Grubera. Hlavně také jeho pobočku v Neustift (Neuberg) bei Scheibbs. Měl tedy dvě továrny na kované nástroje. V regionu, kde jsou přemrštěné ceny za železo. Wertheim kompletně výrobu přepracoval a zdvojnásobil počet pracovníků. Ve svém sousedství měl největší a nejmodernější válcovací fabriku Andreas Töpper. Tento region byl pak v rámci celé Evropy největším producentem železa a oceli.

Výrobce nástrojů

V roce 1844 pan Wertheim vyhrál v Lublani na průmyslové výstavě stříbrnou medaili. Následující rok 1845 získal titul císařsko královského dvorního dodavatele nástrojů. Když vystoupit před veřejností na výstavě ve Vídni s ukázkovou sbírkou téměř 1000 různých kusů. Císař Ferdinand I. získal jeho oceněnou sadu nástrojů pro Polytechnický institutu ve Vídni. Byla to první z řady sbírek učebních materiálů, které Wertheim postupně dodal pro většinu technologických muzeí v Evropě. V roce 1846 se Wertheim přestěhoval do Vídně a dokončil velkou sbírku nástrojů pro císařskou sbírku nářadí. Další sbírka se skládá z 885 nástrojů a byla pověřena do císařského muzea v Petrohradě (St. Petersburg). V následujících letech Wertheim zdokonalil svou výrobu a opakovaně získal ocenění na výstavách. Například světová výstava Expo 1851 v Londýně.

Třetí rakouská průmyslová výstava v Laibachu v září 1844. Pan Franz Wertheim mladší, majitel bývalé továrny na nástroje A.Gruber, měl k vidění známé vynikající výrobky této provozovny, mezi nimiž vynikaly hoblíky. Až příliš elegantní vybavení těchto ručních nástrojů nám však nepříjemně připomínalo stále dosti rozšířený předsudek, který věří, že průmyslové výstavy se konají jen pro vzácné show a triky.
časopis Illyrisches Blatt z 19.9.1844, strana 153

V roce 1845 vlastní Franz Wertheim 3 továrny na truhlářské výrobky, nástrojářké, tesařské a koželužské nářadí. První továrnu na kladiva (kovaná a protahovaná) v Scheibbs koupil s privilégii po smrti majitele A.Grubera v roce 1842. Protože továrna nebyla dostatečně velká na výrobu velkého množství nástrojů, postavil v Kremsu druhou továrnu na ocelové řezné nástroje. Ve třetí továrně ve Furthu u Göttweihu se vyráběly dřevěné rámy a držáky ocelových řezných nástrojů. Nástroje patřily k nejvýznamnějším té doby. Celkem je ve třech továrnách zaměstnáno na 80 lidí. O skutečných úspěších tohoto podniku nejlépe vypovídá značný odbyt, kterému se těší ve všech částech monarchie i v zahraničí.

Výrobce papíru

Oženil se s dcerou vídeňského šlechtice a majitele papírny Wilhelma Kneppera. Franz Wertheim do papírny svého tchána nastoupil jako akcionář, jediný partner a manažer. Jako první v habsburské říši zahájil sériovou výrobu cigaretového papíru, přidal do nabídky více barev a jakostí papírů. Firmu rozšířil do velké části světa z Rakouska přes Balkán až na Blízký východ.

Založení výroby trezorů Wertheim

V roce 1848 došlo v továrně k loupeži při které byo odcizeno asi 600 zlatých. Dnes asi 70 tisíc korun. Byla vykradena obyčejná kovová truhla. To vedlo Wertheima k výrobě vlastního trezoru odolného proti vloupání a požáru. Během průmyslové výstavy 1851 v Paříži získal od firmy Sommermayer práva na výrobu ohnivzdorných pokladen v Rakousku. Nejdříve vyrábí v Erdbergu a později ve Vídni. Během krátkého času registroval několik patentů na své inovace. Nezůstal jen u svého trezoru a jeho výrobky získali rychle slávu pro svou bezpečnost.

Prvního září roku 1852 založil Franz Wertheim společnost s tichým společníkem Friedrichem Wiese. První rakouskou továrnu ve Vídni na ohnivzdorné trezory a trezory proti vloupání. Zprvu společnost zaměstnávala 80 - 85 zámečníků Usadili se v bývalé továrně na svíčky v Erdbergu. Vztah s Wiese byl opět rozvázán na základě rozvazovací smlouvy z 18. června 1863.

Ohnivzdornost trezorů v půlce 19. století

V roce 1853 uspořádala společnost Wertheim veřejnou zkoušku ohněm. Bylo to ve Vídni na písečném nádvoří zámku Belvedere. Za přítomnosti finančníků, univerzitních profesorů a pár tisíců lidí. Několik pokladen bylo postaveno do velkého ohně. Následně po několika hodinách pálení jsou otevřeny s nepoškozeným obsahem.

V roce 1857 se podobná zkouška konala v Turecké Konstantinopoli při příležitosti největších tureckých svátků. Za přítomnosti sultána a všech ministrů. Touto reklamní akcí způsobil velký rozruch. Trezor byl několik hodin udržován ve vysokém žáru. Zkouška ohněm se prováděla v přítomnosti mnoha osobností a hlavně Sultána. Výsledkem bylo, že uvnitř uložené cenné papíry a peníze nebyly vůbec poškozené. Výhradně pro Konstantinopol bylo pak vyrobeno 3.000 trezorů.

FRANZ WERTHEIM, of Vienna, for "A substance for filling the interstices of fire-proof safes" --2 years. -- (Secret.) -- Dated 29th May, 1857 The Commissioners of Patents'' Journal

Zkoušky pod širým nebem jsou zpochybňovány konkurencí. Následující zkoušky v roce 1858 jsou tedy se záštitou ministerstva obchodu. Trezor je testovaný ve smaltovací peci na porcelán. Tam se dasáhne až 1.000°C. Po takovém teplotním namáhání jsou zámky trezoru funkční a papíry uložené uvnitř v pořádku. Protože to byl velký reklamní tahák, následují další zkoušky. Další zkouška ohněm proběhla v cihlové peci ve Wienerbergu, kde byl popelový trezor vystaven maximální teplotě 1230 °C.

Roční produkce se v letech 1852 až 1857 zvýšila ze 100 na 1220 pokladen. Velká poptávka si vyžádala rozšíření výrobního závodu, a proto Wertheim postavil vlastní továrnu - pozdější "Wertheim-Hof" - na adrese Louisengasse 6 (dnes Mommsengasse) ve čtvrtém vídeňském obvodu. 1852 bis 1900 - Wertheim. [online] Dostupné z: http://www.wertheim.at/firmengeschichte/1852-bis-1900.html

Od roku 1857 firma vyvážela do Osmanské říše a postupně do zemí jihovýchodní Evropy, Ruska, Itálie, Persie a Japonska.

Stále nástroje

V roce 1862 vyrábí všechny druhy nástrojů z oceli, železa, žluté mosazi a dřeva pro truhláře, tesaře, bednáře, koláře, soustružníky, koželuhy, sedláře a obráběče. Továrna v Scheibbách byla nově přestavena 1857 a vybavena nejlepšími stroji. Používá se parní síla a ocel, která se vyrábí v kladivářské dílně výrobce. O rozsahu podniku svědčí skutečnost, že se zde ročně vyrobí 60 000 až 80 000 nářadí. Bílé bukové dřevo, které se na ně používá, není v žádné zemi překonáno ve své vynikající kvalitě, zatímco ceny jsou velmi mírné. Řemeslníkům se nevyplatí si vyrábět vlastní nástroje jako dosud.

Palác Wertheim

V roce 1863 byl osloven rakouský architekt Heinrich von Ferstel (navrhl například zámek v Trmicích), aby pro Wertheima vybudoval palác ve Vídni, který se jmenoval podle něho. Byl postaven na rohu ulic Ringstraße a Schwarzenbergplatz. Franz von Wertheim byl milovníkem a podporovatelem umění a v paláci je také malý sál s divadelním jevištěm. Později byl palác Wertheim určen také pro umístění sbírky vzorových nástrojů. Byla to expozice ze světové výstavi v Paříži z roku 1867.

Trezorové zámky Wertheim

Bezpečnost trezorových zámků na pokladnách v té době nebyla dobrá. Wertheim to řešil získáním práv na výrobu planžetového zámku od americké firmy Yale. Velmi usiluje o to, aby žádné dva klíče vyrobené v jeho továrně nebyly stejné. Vyrábí tedy dvoubitový klíč. Trezorový klíč, který má zuby na dvě strany. Vznikl díky vynálezu Huberta Neidholdta, se kterým Wertheim pracoval jako společník v jeho nově založené společnosti „F. Wertheim & Comp."

Před rokem 1865 bylo vybavení továren na vysoké úrovni a zahrnovalo také stroj na řezání klíčů. První a jediný na kontinentu. Továrník shledával jako velice důležitou část trezorových zámků také samotný klíč. Musí mít různé zuby pro každý vyrobený klíč, aby nemohl otevřít více trezorů. Doposud se ve všech továrnách na kontinentu vyrábí trezorové klíče ručně. Nový stroj na výrobu klíčů vyřezáví klíče na základě systému a dává společnosti velkou konkurenční výhodu. Stroj je schopen teoreticky vyrobit 100.000 různých klíčů. Společnost Wertheim byla vybavena takovým strojem v lednu roku 1864.

Podle našich nejlepších znalostí jsme provedli co nejvíce změn, ale přesto se nelze vyhnout tomu, že v průběhu jednoho týdne se v jedné továrně vyrábějí nejen podobné, ale často i totožné kopie klíčů. Karl Weiss; Alt- und Neu- Wien in seinen Bauwerken; z roku 1865; stránka 26

Továrna na pokladny zaměstnává 300 dělníků, má parní stroj se sílou 20 koňů a více než 40 pomocných strojů, včetně stroje na výrobu klíčů. Nástrojárna a výrobna barevného papíru samostatně zaměstnávají 400 pracovníků.

Uznávaný továrník Wertheim

Továrníkovi se dostávalo dobré pověsti a měl velkou váhu u soudu. V roce 1869 mu bylo dovoleno doprovázet císaře Franze Josefa I. na otevření Suezského průplavu, jakožto osobní odborník přes průmysl. Kromě toho byl Wertheim od roku 1869 do roku 1871 člen zemského sněmu Dolního Rakouska, městské rady ve Vídni, místopředsedy Vídeňské obchodu a obchodní komory, předseda dolnorakouské obchodní asociace a kurátorem Rakouského muzea umění a průmyslu. V roce 1863 byl povýšen do rytířského stavu a v roce 1871 obdržel řád železné koruny II. stupně.

Taneční večírek společnosti Wertheim

V roce 1869 byla dokončena pokladna číslo 20.000 a při této události byla velká slavnostní akce, taneční večírek. Za účasti 1200 lidí a samozřejmě všech špiček z ministerstev, armády, finančních domů a průmyslníků. U příležitosti této slavnosti složil slavný Josef Strauss polku s názvem "Polka Feuerfest". Na této slavnosti se také vyhlásila odměna sto tisíc franků pro toho kdo otevře pokladnu Wertheim nenásilným způsobem.

Týdenní produkce v roce 1873 činí 25 000 kusů různých nástrojů. Ve stejném roce publikoval dílo "Tool Knowledge", které obsahuje přes 1000 obrázků různých ručních nástrojů spolu s popisným textem o jejich konstrukci a použití.

V roce 1876 se ocelovým pokladnám mezi lidmi právem říkalo "Wertheim kasa" nebo "Werthajmka". Firma se účastnila řady průmyslových akcí. Naříklad Vídeňské mezinárodní výstavy v roce 1873, Jihoafrické mezinárodní výstavy v Kapském Městě v roce 1877, Světové výstavy v Paříži v roce 1878 a Mezinárodní výstava v Sydney v roce 1879.

Zkoušky vloupání do trezoru

Již v roce 1865 došlo v Bukurešti k pokusu o vloupání do trezoru. Vzpurné masy přinesly z kancelářské budovy na náměstí pokladnu Wertheim a dlouho se ji snažily neúspěšně otevřít. Zatímco pokladny francouzské výroby umístěné na stejném místě byly zničeny a vyloupeny. K prokázání bezpečnosti použil Franz Wertheim své osvědčené reklamní materiály z ohnivzdorných zkoušek a převedl je na veřejné zkoušky vloupání. Rychle následují zkoušky v letech 1876 ve Vídni a Bukurešti, 1878, 1879, 1880, 1881...

Přehlídka města Vídně na oslavu stříbrné svatby císařského páru

V roce 1879 se konala Makartská slavnost u příležitosti výročí stříbrné svatby císařského páru. Firma Wertheim byla zastoupena alegorickým vozem navrženým umělcem Makartem. Na voze stála bohatě zdobená, velká a starobylá truhla s ocelovými dekoracemi, ručně vyráběným a puncovaným kováním.

Jako sváteční dar bylo nabídnuto to nejkrásnější a nejlepší, co císařské hlavní město mohlo nabídnout... ...ve slavnostně vyzdobených ulicích se odehrávala podívaná, která se nesmazatelně zapsala do paměti každého, kdo ji viděl... vše vyvrcholilo, když průvod dorazil na festivalové náměstí a předvedl celou svou slávu před panovníkem, kterému byla slavnost určena... ...Vozidla všeho druhu a konstrukce se v této době valila ulicemi do Prátru... ...Těžcí koně se svými nádhernými, bohatě vybavenými postroji byli zapřaženi do alegorických vozů. Koně byli předvedeni v nádherném jezdeckém náčiní a uzdečkách obtěžkaných zlatem a stříbrem... z 10 000 účastníků přehlídky znal každý své místo... Průvod opakovaně zastavuje před Schwarzenberg-Platz. Často zůstává po dlouhou dobu v úplném klidu. V této zatáčce ulice je fotografický ateliér před Palais Wertheim, což je příčinou této pomalosti...
Zprávu z Neue Freie Presse z pondělí 28. dubna 1879

V tomto roce se v Moskvě konají velká jednání o vzájemné ochraně obchodních značek. Za to se Wertheim dlouhá léta aktivně zasazovat. Krátce po úspěchu s prosazením ochrany Wertheim umírá v 69 letech. Jeho majetky jsou odhadnuté na 5 milionů zlatých. Krátce po smutečním obřadu je představen 18letý syn Franz Gunst Wertheim. Později přijal jméno po otci jako Franz von Wertheim. Pouhý rok po smrti Franze Wertheima staršího přidala společnost do výrobního programu výtahy. Pro předsatvu teprve v roce 1853 představila firma OTIS první bezpečný výtah založený na do té doby jediných dvou patentech.

V roce 1898 byl k dispozici parní stroj o výkonu 30 HP a četná speciální zařízení. Roční výrobní kapacita se pohybovala kolem 2000 kusů. Do konce 19. století bylo vyrobeno 70 000 protipožárních pokladen, přes 18 000 bezpečnostních zámků a kolem 1 000 protipožárních dveří.

Betonové trezory Wertheim

V roce 1910 začíná vývoj a první výroba trezorů proti pálení plamenem. Jejich ochrana je tvořena hlavně betonem a dalšími tvrdými materiály. V takových vrstvách a složení, že se zloději nevyplatí na místo činu přivážet tolik plynů potřebných k řezání (acetylen a kyslík). Taková inovativní výroba je velice populární u zákazníků. Na straně druhé přináší velké finanční náklady na modernizaci výroby, strojního vybavení. Dnešní moderní betonové trezory.

20. listopadu 1911 společnost byla přeměněna na akciovou společnost.

Výrobce trezorů C. Polzer & Co a Velká válka

V roce 1913 se do společnosti začlenila firma C. Polzer & Co. Následovalo nelehké období první svtové války. Výroba byla v době války silně zaměřena na válečné potřeby. Po konci války a rozpadu monarchie nastává velký ekonomický propad. Firma Wertheim byla zaměřená na velký obchodní prostor celé monarchie, který teď byl daleko menší. Přišlo se také o nové pobočky v Praze a Budapešti, které byly vybudovány teprve v roce 1913. Krize je řešena mimo jiné podílem ve francouzské firmě Fichet v roce 1920. Výrobní program se rozšířil o plechový kancelářský nábytek - kartotéky, knihovní regály nebo skříně na plány. Lidé oceňovali nábytek od výrobce trezorů pro své vlastnosti jako je bezpečnost a nehořlavost. Inflace v té době firmu zasáhla tak mocně, že sám majitel Franz Wertheim vložil i veškerý svůj majetek, například palác na náměstí Swarzenbezgplatz.

Nový majitel Ernst Bruno

Po smrti Franze Wertheima mladšího v roce 1925 se rychle začalo vytrácet vysoce hodnocené jméno společnosti. Podnik převzal švagr zesnulého, Dipl.Ing. Ernst Bruno. V krizi kolem roku 1929 se výrobní program z donucení vrátil na původní sortiment. Zejména zahraničním bankám bylo dodáváno stále více trezorových skříní a systémů jako jsou ocelové komorové dveře a pancéřové ventilace. V následujících letech se hodně pokročilo ve zlepšení vlastností používané oceli. Na výrobu trezorů se používá litinový pancířa a po roce 1930 jsou to manganové litinové desky, které mohou mít až tloušťku neuvěřitelných 100 mm.

Obchodní úspěchy a nová továrna

Úspěchy firm po roce 1934 si vyžádaly rozšíření výroby a také současná továrna byla příliš malá. Většinu akcií přebírá bankovní instituce Creditanstalt-Bankverein. Po roce 1938 se začíná se stavbou nových moderních objektů na zelené louce vedle továrny na keramiku Wienerberg. Šest dlouhých hal, kterým dominuje výtah jako věž viditelná z dálky. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 je výrobce Wertheim firmou s nejvýhodnějšími výrobními náklady. Při srovnání 45 podniků vyrábějících trezory v Říši. 2. července 1938 se konala oslava dokončení 100 000. pokladny Wertheim v Baumgartnerově kasinu.

Od začátku války musí všichni podrobit výrobu německému zbrojení. Wienerbergská továrna je celá pro potřeb války a trezorová technika jako civilní výroba se přesunula v omezeném rozsahu jen do původní staré továrny v Mommsengasse. Zásahy při bombardování zničily halu a kancelářskou budovu. Starou továrnu zase poničil požár. Co zůstalo bylo rozebráno a předáno Rusům. Společnost neměla žádný majetek.

Po skončení světové války firma rychle obnovila činnost, ale zatím jen v oblasti servisu trezoru a výtahů. V nové továrně byla sloučena výroba pokladen, trezorů, ocelového nábytku a výtahů. Byl dodán první kancelářský sklad v univerzitní knihovně pro milion knih.

Generální ředitel společnosti Heid dal společnosti Wertheim AG k dispozici program dopravních zařízení, který vyvinula jeho společnost ve Stockerau, aby odůvodnil převod obráběcích strojů a zařízení bez plných nákladů. Celý výrobní program divize dopravních systémů byl převeden z Heidu do Wertheimu: Dopravní systémy pro kusové a volně ložené zboží, pro celou technologii zpracování, pro doly, cementárny, sodovkárny a cukrovary, potravinářské závody, tabákové závody, sklady, nakládací systémy, včetně mobilních a přenosných lamelových a pásových dopravníků, dopravních kolejnic, lžícových výtahů, koksovacích systémů, systémů pro přepravu dřeva a dopravních systémů pro štěrkovny a cihelny.

Ohnivzdorné trezory po válce

Válka přinesla i pozitivní věc. Během častých požárů se trezory nedobrovolně testovaly na odolnost proti ohni. Ze strany zákazníků také přichází více požadavků na odolnost proti ohni. Největší nedobrovolnou zkouškou byla účast společnosti Wertheim na Víděňském jarním veletrhu 1949, který přes noc lehl popelem, ale trezory bylo možné otevřít a obsah byl nepoškozený. Vyrábí se trezory se zvýšenou ohnivzdorností Defendsor-Super, Herkules a Titan.

Wertheim jako jeden z největších výrobců výtahů

Obnova zničených zemí po válce přináší více poptávek po nákladních výtazích, pokladnách, kancelářském nábytku... V roce 1950 se daří vývozu výtahů do celého světa díky zákonu na podporu exportu. Není tedy divu,že o rok později přichází Wertheim s vlastním modelem jezdících schodů. Na počátku 50. let se vyrábělo pouze pět až deset eskalátorů ročně; pozornost se nadále soustředila na výrobu pokladen a výtahů. Společnost potřebuje další prosotry pro jednotlivé divize, roste a koupením okolních pozemků se zvětšila na 44 tisíc metrů. 1969V roce 1969 převzal 42 % akcií společnosti Wertheim vybraný partner, společnost Schindler, druhý největší výrobce výtahů na světě. V roce 1971 se Wertheim stal největším vývojovým a výrobním závodem skupiny Schindler.

Nízkoenergetické domy

V roce 2012 začal Wertheim stavět nízkoenergetické domy s komfortními byty a preventivním bezpečnostním zařízením.

Použitá literatura:

• 1852 bis 1900 - Wertheim. [online] [cit. 07.12.2021]. Dostupné z: http://www.wertheim.at/firmengeschichte/1852-bis-1900.html
• W.: Der Oesterr. Handel im Orient … 1858;
• Verzeichnisse der bekanntesten Handels- und Gewerbefirmen, welche in … Städten der Levante und Egyptens etablirt sind …, 1860;
• 1860–61; Werkzeugkde. zum Gebrauche für techn. Lehranstalten, 1869;
• L.: Wurzbach; Österreichische Naturforscher und Techniker, 1950, strana 194;
• 100 Jahre W. 1852–1952, 1952;
• J. Mentschl, Österreichische Wirtschaftspioniere, 1959, strana 67;
• J. Mentschl – G. Otruba, Österreichische Industrielle und Bankiers, 1965, strana 127;
• G. Holzmann, Unternehmer aus NÖ, 1967, strana 99;
• F. Mathis, Big Business in Österr. 1, 1987, stránky 352 až 353;
• J. Kalmar – M. Waldstein, K. u. K. Hoflieferanten Wiens, 2001, strana 90;
• G. A. Stadler, Das industrielle Erbe NÖ, 2006, strana 688;
• Techn. Mus., Wien; Pfarre St. Veit, Krems an der Donau;
• Blätter für Technikgeschichte, sešit 11, Vídeň 1949, strany 65 - 76;
• Die Gross-Industrie Oesterreichs 1898, Wien: Leopold Weiss 1898, strany 308-310