kasaři

Jak vykrádat trezory Vám samozřejmě nepovíme. Napíšeme Vám jak je těžké to udělat a vy si potom dáte pozor. Protože jestli jste uvažovali o vykrádání trezorů tak na to rychle zapomeňte. Situace není všude stejná, ale řeknu Vám jak to funguje u nás. My si vyslechneme požadavky klienta a podle toho mu navrhneme vhodné řešení - trezor. Takže se u našich klientů nestane nebo z pravidla nestává, že by měli zlaté cihly v plechové skříňce.

Čím více budete chtít ukrást, tím více to bude zabezpečené a dá to více práce.

Trezory nejen na zlato

Když budete chtít tedy ukrást zlatou cihlu v trezoru od nás, bude to odpovídající zajištění, dřina a hlavně musíte mít nějaké znalosti trezorů a riskujete trest. Bez znalostí to nejde. Takže takový zloděj trezorů, dříve nazývaný kasař musí něco předvést. Musíte mít znalosti o trezorech, znalosti nářadí a práce s nářadím. Člověk musí být značně šikovný. Dříve mohl být kasařem jen dobrý zámečník. Byla to elita. Dnes Vám dávají výhodu moderní nástroje.

vykradené trezory

Vykrádat trezory jako povolání?

Abych nezapomněl na to nejdůležitější. Krást se přeci nesmí. Takže když se pustíte do krádeže musíte počítat s přiměřeným trestem. Nejen, že Vás chytí za ruku, ale také později při utrácení ukradeného. Ještě dnes jsou ve světě za krádeže příkladné tresty jako je sekání prstů. Tak na to myslete! Nemusíte se přeci dostat do rukou státem garantované "spravedlnosti". Taky by si to s Vámi mohl vyřídit sám majitel.

14 myšlenek, které Vám zloději nechtějí říct

  • Dvě věci, které nesnáším jsou hlasití psi a tiší sousedi.
  • Máte značkové oblečení? Mají Vaše děti drahý mobil? Bydlíte v přízemí?
  • Průměr na "vybílení" bytu je deset minut a maximálně půl hodiny, když je hodně co si odnést.
  • Máte představu, že zloděj je maskovaný a potetovaný kriminálník od pohledu? Kdepak, mohou působit také velice přátelsky. Vlastně jsme se spolu minulý týden bavili, byl jsem u Vás vyčistit koberec nebo doručit ledničku. V hospodě jsem se Tě ptal na zaměstnání a kolik tam bereš výplatu. Někdy si vezmu bundu elektrikářů a desky a někdy vezmu s sebou hrábě a sekačku na trávu.
  • Chtěl bych poděkovat, že jsem si u Vás mohl dojít na záchod, při kopání před domem. Při tom jsem si nechal otevřené zadní okno. Mohu teď přijít trochu snadněji.
  • Když jsou zloději organizovaní, sledují byt týden nebo dva. Nenápadně z dálky, z automobilu a třeba i dalekohledem.
  • Když napadá nový sníh a vy jste mimo město. Nejsou v něm stopy od auta ani bot.
  • Mám rád okna a dekorativní skla na dveřích. Vidím Vás při zadávání kombinace domácího alarmu a nebo kombinace na trezoru. To je pak příliš jednoduché.
  • Jako první vždycky zaklepu. Když se ozvete, zeptám se na cestu nebo Vám něco nabídnu. Po zaklepání vyzkouším kliku a někdy je dokonce otevřeno, jackpot.
  • Když už jsem u Vás podívám se na obvyklá místa. Šuplík s ponožkami, noční stolek, lékárnička a šuplíky ve stole. Naopak moc se mi nechce do dětského pokoje.
  • Máte pravdu, často nemám dost času, abych otevíral Váš trezor, kde schováváte své cennosti. Když ale není přikotvený, rád si ho odnesu celý.
  • Hrající televize nebo rádio je nejlepší bezpečnostní systém když jste mimo město. V USA dokonce prodávají světlo, které vypadá jako blikání televize :) faketv.com.
  • nebojím se rozbít Vám okno, i když to udělá hluk. Když to soused uslyší tak se zastaví u toho co právě dělá. Když se to nebude opakovat začne zase něco dělat. Je to lidská přirozenost.  
  • Napište si na Facebook, že jedete na dovolenou. Najít Vaší adresu je snadnější než si myslíte.

otevření trezoru

Dva až tři různé hasáky na trhání plechu, ruční vrtačka s několika vrtáky na kov, tři páčidla, která se dají nastavovat na hasáky, čímž se prodlouží jejich páka a tím i účinnost, olej či vazelína k usnadnění vrtání, kleště, pilka na železo, pilník a svítilna. To vše patřilo k nezbytnému nádobíčku klasického kasaře. Pachatelé trezory dělali klasickým způsobem. Do starých typů vystříhali otvory kolem zámků, vyndali stavítka a kasu otevřeli. Někdy si pomáhali autogenem. Novější typy trezorů, které si netroufali otevírat na místě, brali s sebou a otevírali je jinde.

Stopy nástrojů na vykradených trezorech

Není nutno popisovati všechny primitivní kasařské nástroje anebo moderní lupičské nářadí, poněvadž každý venkovský bezpečnostní orgán má možnost i příležitost u každého policejního ředitelství se důkladně seznámit se zabavenými kasařskými pomůckami. Vyloupení pokladny jest zejména odvislé na zručnosti kasaře, jakosti pokladny, kasařského nářadí, které se skládá obyčejně z hasáku, vrtačky, páky, dláta, kousku hadru, kapesní svítilny s černým tenkým plátnem, střevíců a jak zkušenosti opět dokazují, také z ostře nabitého browningu nebo pistole, hlavně však dostatku času, který je k vyloupení pokladny pro kasaře nejdůležitějším.
Po stopách lupičů pokladen 1930

otvírák na trezory

Na místě činu se kriminalisté, místo otiskům prstů, začali více věnovat způsobu vyloupení pokladny stopám nástrojů na jejím pancíři, ale i úlomkům nástrojů. Kasaři používali kromě běžně dostupných nástrojů (trubkové kleště, posuvné klíče, nůžky na plech, pily na kov, pilníky, struháky, vrtáky, sekáče) i nástroje zhotovené vlastnoručně nebo na zakázku, přizpůsobené potřebám nekalého řemesla a osobním zvyklostem (paklíče, hasáky, násadce, páčidla) Zapomenuté lupičské nástroje byly nalézány na místech činu, odhozené při pronásledování, či byly zabavovány při osobních a domovních prohlídkách. Postupně se začalo při pátrání po pachateli využívat stop nástrojů použitých ke spáchání trestného činu. Nástroje použité pro otevření trezoru vytvářejí mechanoskopické stopy na místech, kde se při páčení tvrdí kov páky, páčidla nebo šroubováku opřel o rám z měkčího kovu. Vznikne tak otisk činné plochy nástroje, který je možno použít pro následnou identifikaci. V případě, že se nalezne podezřelý nástroj, provede expert jeho otisk a porovná ho s původním nástrojem. V tomto směru proslavil československou kriminalistiku vrchní strážmistr Ladislav Havlíček, který byl zakladatelem nové kriminalistické disciplíny mechanoskopie.

otevírání trezoruV kriminalistice je mechanoskopie chápána ve dvou úrovních: V užším pojetí je naukou o nástrojích, které používají pachatelé k trestné činnosti. Podle stop, které tyto nástroje zanechaly na místě činu. Pak kriminalističtí experti zkoušejí použité nástroje identifikovat. Širší pojetí věnuje pozornost i jiným objektům, které nelze zcela jednoznačně považovat za typické nástroje, ale princip a podstata vzniku mechanických stop zanechaných těmito předměty je naprosto shodná s klasickými nástroji. Například bytoví zloději užívají speciálně vyrobené nástroje k roztahování zárubní dveří takového pomocníka trestné činnosti asi v běžném obchodě nekoupíme.

vykradený trezor

Většina mechanoskopických stop je při pečlivé prohlídce vidět pouhým okem. Technici stopu nejdříve tzv. zafixují, aby se nepoškodila pro následující znalecké zkoumání. Přitom je důležitá i takzvaná čerstvost stopy, např. podle toho, zda není okysličena část kovového povrchu, na kterém byly stopy vytvořeny. Stopa je poté zdokumentována fotograficky (vždy několik snímků za měněných fotografických podmínek a pod různými úhly) s pomocí přiloženého měřítka. Individuálně, tedy přesně určit konkrétní věc použitou pachatelem, lze rozlišit nástroje, které mají malý počet funkčních částí. Patří sem třeba nůžky, sekáče, kleště, sekery, hasáky, střihače svorníků, dláta, šroubováky apod. Například taková páčidla vytvářejí zpravidla dvě protilehlé stopy ve formě vtisků a tzv. sešinutých stop. Horší je pátrání, když si pachatel vzal na pomoc nástroje, které mají funkčních částí více - pilníky, pily, brusky, škrabky apod. Proč? Při použití vytvářejí nevyhodnotitelnou směs stop, například piliny. Řezné nástroje totiž mají větší počet zubů, přičemž každý jednotlivý břit vytvoří na stěně řezu vryp, ale ten vzápětí další břit zničí. Podobně se chovají i šroubovité vrtáky. Velkým pomocníkem kriminalistů jsou, zvlášť tady, úlomky nástrojů, nalezené na místě činu.

Každý nástroj má na povrchu nejrůznější nerovnosti, které ve svém souhrnu vytvářejí jedinečný, specifický reliéf. Kriminalistický nejcennější jsou nerovnosti na funkčních částech nástrojů - břitech (nůž atd.), čelistech (např. kleště, hasák), střižných hranách, ploskách (kladivo) apod. Vytvořený mikroreliéf je pro každý nástroj typický a neopakovatelný. Můžeme to přirovnat k papilárním liniím u lidí. Tak jako se dá konkrétní pachatel poznat podle otisku prstů, i nástroj může zanechat svůj jedinečný mikroreliéf či jeho část. Podle něj pak mechanoskopie pomáhá odhalit a usvědčit pachatele!

Jiří Straus a kol., Kriminalistická technika, 2005
Parta píseckých kriminalistů, kterým šéfuje kapitán Karas, umí. O tom komisař kriminální služby Ladislav Beran přesvědčil ve svých krimi povídkách spoustu čtenářů. A není tomu jinak ani v jeho další knize. Nazval jí Kytice růží nebožtíkům nevoní. Písecký autor předkládá čtenářům další napínavé povídky. Zaujmou svými názvy: Vrah na pět, Holka na jednu sezonu, Prázdná postel, Kasařské rekviem. Poručíci Studnička a Mach a jejich kolegové si i při vyšetřování těch nejtěžších zločinů umí na případ tzv. zajít. Povídkám nechybí napětí, ale ani humor. Svět zločinu a galerky totiž není jednobarevný. Každý zločin má své pozadí a nejde jen o to vypátrat a usvědčit pachatele, ale rozkrýt i lidské osudy, vztahy a pohnutky.
                            Kytice růží nebožtíkům nevoní
kasařská povídka

     Pokud bych na tomto místě měl prohlásit, že tento případ začal v roce třicet pět na podzim, neřekl bych asi úplnou pravdu. Řekl bych ji zřejmě napůl. Už proto, že ten případ vlastně nebyl od samýho začátku případem, jak už to v podobnejch záležitostech bývá, a proto mu říkejme třeba nevšední událost. Ota Hanuš, kterej byl znám v galérce spíš pod přezdívkou "Opičák", nebyl vždycky zlodějem a už vůbec nebyl vždycky obávaným kasařem, před kterým se třásly všechny wertheimky od Písku přes Blatnou, Vodňany, Strakonice až po Sušici. Tam všude mají totiž na Opičákovo "zlatý ručičky" památku, protože pro trezory "popelky", pro ty měl Ota Hanuš slabost.

Kniha o kasaři

Jakmile se o nějaký wertheimce dozvěděl a dostal tutovýho tipa, nenechal se od ní dlouho přemlouvat. Samozřejmě, že nikdy nešel na žádnou káču z voleje, jak říkával. Nejdřív si to všechno kolem hezky omrk. Neopomněl si prověřit partaje přímo v domě, ale i ty, co bydleli vedle nebo naproti. Nezapomněl na služky, domovnice, popeláře, nevynechal listonoše a hlavně měl neustále v merku místní četnickou stanici. Až teprve pak si udělal tzv. fárplán, ve kterým si několikrát ověřoval ústupovou cestu, kdyby to náhodou, bože chraň, nějak neklaplo. Ota Hanuš taky zcela zásadně popřel starou, léty osvědčenou a v galérce prověřenou zlodějskou pravdu, že když excelentní kasař, tak jedině z velkoměsta, nejlíp z Prahy, ze Žižkova. Když půdař, tak Ota Venclík nebo Štěpán Prokop ze Smíchova, a když zloděj kabátů nebo kufrů, tak jedině Kamil Vondra, zvanej "Mánes" z Radlic. Hanuš tu kasařinu vlastně tak trochu zdědil. Zdědil ji po strýci Adolfu Buršíkovi z Vodňan, kterej ve třiatřicátým dostal za kasu v živnostenský bance v Rokycanech pět let, protože si dvakrát vystřelil po policajtovi. Z "plzeňskýho", jak kriminálníci přezdívali Borům, se Dorotě Buršíkový, se kterou měl osm dětí, už nevrátil.

Synovec Ády Buršíka - "Opičák" Hanuš byl až do svejch pětadvaceti let čistej jak lilium. Vyučil se zámečníkem a dělal strojníka v Semickým lomu. Pak ale přišel úraz nohy, když seskakoval z bagru, a byl bez práce. Tak se dal na radu svýho strejdy Buršíka na půdy. Než začal dělat půdy na Písecku, na Strakonicku a občas i na Horažďovicku, zkoušel šacovat kabáty ve vlacích na trati Písek-Plzeň a zpět, a když bylo nejhůř, což bejvalo obyčejně před \r\nvánočními svátky, risknul i rychlík z Písku do Prahy, kde to ale bejvalo o hubu, protože v tomhle rychlíku jezdíval pravidelně četnickej strážmistr Ticháček z železniční policie, a to byl chlap jako hora, kterýmu nebylo radno se postavit do cesty. Na zloděje kabátů měl vždycky nos. Hanuš se sice časem vypracoval na půdaře, protože o prádlo, stejně jako o cíchy a slušný oblečení byl v každý zastavárně vždycky zájem, a taky to nehrozilo nikdy u soudu moc velkým flastrem. Ale nebyly to holt hotový prachy, který nacházel ve šrajtoflích a v kufrech. Kapsáři a zloději kabátů byli sice četníkama považováni už za specializovanou trestnou činnost, ale i to Hanuš risknul. A přesto to ježdění vlakem nakonec brzo pověsil na hřebík. Stačilo k tomu málo. Pár kilometrů před Plzní udělal jednoho opilýho vašnostu, kterej usnul, hned jak nastoupil do vlaku. Ale najednou se mu zdálo, že má v zádech tajnýho, a musel chtě nechtě vyskočit z rozjetýho vlaku.

Ota Hanuš vulgo Opičák

Trefil se přímo do telegrafního sloupu. Vyhodil si rameno. A když se až po třech dnech dostal v bolestech konečně do nemocnice, bylo už na nějaký rovnání pozdě. Pro galérku vůbec nebyl problém vymyslet Hanušovi pro podsvětí přezdívku. Stal se z něj "Opičák". Zlí jazykové z galérky ovšem tvrdili, že Hanuš přestal dělat vlaky proto, že když byl mimo domov, tak mu ta jeho věčně neukojená Anděla zanášela s jedním mladým řezníkem z píseckejch městskejch jatek. Hanuš to ale vždycky v hospodě U třech ostrostřelců pod Putimskou bránou okecal tím, že už mu nohy neslouží tolik, aby mohl, když je zle, vyskočit z rozjetýho vlaku. Ke kasařině přišel Hanuš jako slepej k houslím. Jednoho dne se u něj doma takhle navečer objevila Dorota Buršíková a přivedla s sebou všech svejch osm dětí. Byly jak schůdečky. Dokonce i ten nejmladší z nich, Lojzík, měl pod kabátkem něco schovanýho a tvářil se nesmírně tajemně. Když jim Buršíková poručila, aby to všechno daly pěkně na stůl, nestačil Hanuš zírat. Během chvilky se před ním objevilo komplet kasařský nářadí, po kterým šli četníci z písecký pátračky už hezky dlouho. S kasařským cajkem mu předala Buršíková i všechny fígle kasařskýho řemesla nebožtíka Adolfa, který si starej kasař nevzal do hrobu. Nebylo jich málo. Těch osm, vlastně devět krků navíc, musel "Opičák" živit, až chtěl, nebo ne. Byl totiž jejich kmotr.

Když Hanuš udělal svoji první wertheimku na píseckejch jatkách - natipovala mu ji samotná Buršíková, která tam uklízela - tak proseděl celej den na záchodě a třás se strachy, že si pro něj četníci hned ten den přijdou. Nepřišli. Nepřišli první den, kupodivu ani druhej, nepřišli za tejden, dokonce ani za měsíc. Na svoji druhou káču, která mu hodila skoro dvacet tisíc, čekal Hanuš půl roku. Zlodějskej cajk mu tenkrát do Sušice přivezla vlakem Buršíková a zase ho odvezla zpátky do Vodňan. A protože ani na tuhle druhou wertheimku četníci nepřišli, narostly Opičákovi křídla a rozjel tu kasařskou živnost i mimo Písek. Ze zlodějskýho póvla z ulice se stal najednou pan kasař par exelanc. A protože byl Hanuš velice šikovnej a vynalézavej, na místě vloupání nesmírně zručnej, začal dělat písecký četnický pátračce starost. Psal se rok devatenáct set třicet šest a Opičák měl v tu dobu na svědomí už devět wertheimek, kterejm se v podsvětí mezi galérkou důvěrně říkalo "popelka". To proto, že měly proti případnýmu požáru v místnosti ochrannej plášť trezoru vysypanej jemným popílkem. Ale všeho bylo dočasu. Četař Šíma z písecký četnický pátračky, kterej měl ve svým refetátě na starosti zajišťování stop z místa činu, měl už v tý době za sebou kurz technika, a tak poskládal zajištěný mechanoskopický a trasologický stopy z jednotlivejch případů vyloupenejch "popelek" dohromady a došel k překapivýmu závěru. Všechny "popelky" byly vyloupeny poblíž vlakovýho nádraží a byly načatý zepředu, což umělo opravdu jen pár zkušenejch kasařů. Mělo to výhodu v tom, že se šlo na kasu přes zámek, kolem kterýho se navrtalo ruční vrtačkou několik otvorů, pak přišel na řadu takzvanej "načínák" a po odkrytí plechu se zámek už jen rozebral. Hlavně se nikde nesypal popel. A ty trasologický stopy, který byly na všech místech stejný, ty byly sakra zajímavý. Než šel Opičák na káču, celej se převlíkal do ženskejch šatů a na nohy si bral dámský střevíce. Technik četnický pátračky služebním postupem všechny materiály zaslal k vyhodnocení Četnickýmu oddělení u poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze a čekal. Čekal dost dlouho. Hanuš byl při chuti a mezitím stačil udělat další dvě "popelky" v zastavárně ve Volyni a na tu druhou si vyjel až do jedný stavební firmy v Horažďovicích. Aniž to tušil, začala se pomalu ale jistě nad ním stahovat mračna. To ovšem nevěděl, že víc než stopy, zajištěný četařem Šímou, přispěje k jeho odhalení a dopadení sama vdova po Adolfu Buršíkovi.

To už bylo v době, kdy četnická pátračka měla na Opičáka víc než jen podezření. Nenápadně se točila kolem vdovy po kasaři Buršíkovi, která rozhazovala plnejma rukama. Tu si nechala udělat v truhlářství v Ostrovní ulici novej kredenc, tu si nechala ušít nový šaty, nevynechala jednu tancovačku v hospodě Na vejfuku a její děti chodily oblečený jak ze škatulky. Opičák ji sice několikrát varoval, aby moc neutrácela, že četníci se všechno od lidí dozví, a že i v galérce se najdou takový hajzlové, co za mrzskej jidášskej peníz od četníků rádi někoho prásknou. Ale Buršíková jen mávla rukou, že se četníků nebojí, že si vzala posluhu a do domu žehlení a že jí můžou četníci políbit panímandu. Což o to, tu neměla Dorota Buršíková špatnou a o chlapy taky neměla nouzi, ale když začala Opičákovi vyprávět o tom, že si koupí mandl a udělá se jako poctivá živnostnice, věděl Hanuš, že je zle. A to ještě nevěděl všechno. U kasaře Oty Hanuše a vdovy Buršíkový se potvrdilo známý přísloví, který v případě zlodějskýho řemesla asi platí dvojnásob, že v nejlepším se má přestat. Ne pokračovat. A tak když dostal Hanuš od Buršíkový tip na sedláka z Ražic, kterej dostal vyplaceno na jatkách skoro padesát tisíc za dobytek, měl říct Opičák, tak do tohodle podniku já, Doroto Buršíková, nejdu. Ale neudělal to. Kdyby bejval tušil, že tohle všechno bylo na něj a na Buršíkovou od četníků připravený, určitě by tuhle větu rád vyslovil. Buršíková samozřejmě nemohla neslyšet z vedlejší místnosti, jak sedlák hlasitě vykládal v kanceláři pokladnímu, že musí chytit ještě v nemocnici, kde leží jeho pan otec se záduchou, doktora Šťastnýho a taky vlak do Putimi, nebož má na Cimburově statku ještě nějaký řízení. A že se o peníze nebojí, protože má doma u pana otce na vejminku "popelku", v níž už párkrát "přenocovalo", než je odvezl do záložny, pěknej pár tisícovek. Opičák měl v zádech takový divný mrazení a hlavně tušení, že to zrovna dneska nemusí vyjít a že je to jako hup na krávu - už je tele. Ale padesát tisíc bylo padesát tisíc. A to bylo pro vdovu po kasaři Buršíkovi i pro Opičáka setsakramentský lákadlo.

Na tu kasu si Opičák s Buršíkovou nakonec přece jen plácli. Oba vyrazili posledním večerním vlakem z Písku do Ražic a oba se tvářili, že k sobě nepatří. Buršíková měla na klíně velkou nákupní tašku a Hanuš postával na chodbičce vagonu. Občas se přesvědčil, že ti, co s nimi cestujou, nejsou zrovna policajti. Vagon byl téměř poloprázdnej. Do Putimi s nima jely jen dvě ženský, který znal podle vidění jako posluhovačky z hotelu Dvořáček, a tři chlapi z nedaleký Rourovny, na kterejch bylo až moc dobře vidět, že ještě před chvílí vyhazovali na place ve slévárně nedávno odlitý kusy litinovejch kanalizačních rour a stáložárnejch kamen značky LORD. Na nádraží v Ražicích vystoupili jen oni dva. Okamžitě se rozdělili a Buršíková šla z nádražní budovy k přejezdu. Ota Hanuš počkal, až byl na peroně vzduch čistej a hned nato přeběhl koleje na druhou stranu k prvnímu hradlu, kde měl s Buršíkovou domluvenej sraz. Tohle všechno už ale měli četníci z pátračky pod dohledem. A přesto měli namále, že se jim celá tahle akce zhatí.

Jakmile doběh Opičák k prvnímu hradlu, začal ze sebe v rychlosti svlíkat šaty, a to už k němu spěchala Buršíková a tahala z tašky černý dámský šaty, ve kterejch bylo zabaleno kasařský nádobíčko. Opičák poskakoval v bílejch podvlíkačkách za hradlem a vůbec si nevšiml, že se nad ním otevřelo okno. Nádražák se nestačil divit. Zpočátku si myslel, že se bude pod ním špásovat, ale když Opičák na sebe začal navlíkat dámský šaty a vzápětí sundal podvlíkačky, který ženská zabalila s kalhotama do kabátu, okamžitě mu došlo, že zřejmě nepůjde o žádnej šoust a okno opatrně zavřel. Jako o život začal točit drážním telefonem a burcoval přednostu stanice. Četníci, kteří vše z úkrytu sledovali, viděli, že je zle. Naštěstí měl ten den přednosta stanice k večeři kulajdu, a tak jakmile vypravil vlak na Protivín, vedly jeho rychlý kroky nejkratší cestou na záchod. Buršíková mezitím schovala Opičákovo oblečení pod složený pražce a Opičák si naskládal kasařský nádobíčko do tažky. Nebejt těch jeho bílejch nohou, který svítily do tmy jak odrazky, a černýho šátku, kterej mu Buršíková uvázala pod bradou na babku, byla z něj v tý tmě dokonalá vdova. Buršíková se posadila na poskládaný pražce a zapálila si cigaretu. Ota Hanuš vyrazil k nedalekýmu statku a ze tmy se ozýval jen klapot dámskejch podpatků.

To, že byli všichni četníci z písecký pátračky jak na trní, netřeba připomínat. Ale měli s sebou služebního psa Arda, a tak měli jistotu, že i kdyby se to, nedej bůh, všechno nějak zvrtlo, Opičák jim daleko neuteče. A přesto k tomu došlo. V okamžiku, kdy se kasař Ota Hanuš blížil ke statku sedláka Ambrože a chystal se překonat nízkou kamennou zeď do dvora, vyšlehl na druhém konci vesnice plamen ze střechy stodoly chalupníka Cihláře. \r\nVzápětí nato se ozvalo "hoří!" a během krátký chvíle začal ve vsi takovej mumraj, že četníci z pátračky museli do jednoho opustit svý stanoviště a běželi zachraňovat, co se dalo. Ticho letní srpnový noci prořízl zvuk hasičský houkačky a vyzvánění zvonu na polach. Kdo měl zdravý nohy a ruce, vybíhal z domu a pospíchal k ohni. Opičák chvíli sledoval, co se na dvoře sedláka děje, ale když viděl, že všechno, co mělo nohy, běželo pomáhat k ohni, přelezl v klidu na dvůr a zamířil k nízkýmu domku za hnojištěm, kde velice dobře odhadl vejminek. Tuhle poslední "popelku" nemusel Opičák hledat dlouho. Stála hned pod okny u postele starýho Ambrože. Tentokrát mu ale trvala dobře hodinu. Byl nervózní jako pes. Už když začal vrtat první díru přímo vedle zámku, lilo z něj jak z konve. Ale nepřestal, protože vidina padesáti tisícovek ho hnala kupředu. Věděl, že tentokrát bojuje s časem, protože se moh každou chvíli někdo vrátit.Když se mu konečně podařilo odtrhnout plech kryjící vnitřnosti zámku, byl propocenej, že z něj pot až kapal na podlahu. A pak to přišlo. Konečně se mu podařilo otevřít těžký dvířka trezoru. Posvítil si dovnitř baterkou a málem ho ranilo. Trezor byl úplně prázdnej. Vlastně nebyl. Ve druhým fochu byl tlustej doutník, kterej tam ze zlomyslnosti nechal sedlák Ambroš. Schválně, aby si Opičák za tu námahu moh zakouřit. Ta "popelka" totiž nebyla jeho, ale byla zapůjčená četnickou stanicí ve Volyni, kde ji měli zabavenou jako předmět doličný. Opičák začal v rychlosti házet kasařský nádobíčko do tašky, ale to už se ozval před vraty statku štěkot služebního psa doprovázenýho strážmistrem Pilečkem. Opičák se dlouho nerozmejšlel. Ani nemoh. Tašku se zlodějským vercajkem strčil do postele starýho Ambrože až dozadu pod slamník a vyskočil oknem přímo do hnojiště. Přitom ztratil jeden střevíc. Ještě než četníci vnikli do dvora, přeskočil zeď a uháněl nocí směrem na Heřmaň.

To, že nepředvídaný noční hemžení ve vsi Buršíkovou pořádně vylekalo, netřeba vysvětlovat. Zvlášť když viděla najednou tolik četníků, který měli samozřejmě v tý chvíli úplně jiný starosti než honit nějakýho kasaře. A protože se skoro při každým ohni vždycky najde někdo, kdo toho mumraje umí využít, vydala se Buršíková, která byla už od mládí nenechavá, k ohni. V okamžiku kdy docházela k hořícímu stavení, vyřítil se na ni z postranní tmavý uličky mladík, kterej nějak divně poskakoval a plácal se přitom do stehen. Vylekal ji. Vyděsily ji jeho mohutný vyceněný zuby s velkým předkusem a strašně dlouhý prsty na rukou. Poskakoval z jedný nohy na druhou a vysoko je přitom zvedal. Zřejmě ji neviděl, protože se Buršíková stačila schovat za keř a byla ráda, že se spolu minuli. Cvok, řekla si a pokračovala dál k ohni, kterej už polykal obytný stavení vedlejšího souseda. Zdálky se ozývalo další\r\nhoukání a od Putimi příjíždělo další hasičský auto. To Buršíkovou poněkud zneklidnilo, a když uviděla mezi četníkama samotnýho velitele písecký pátračky nadporučíka Votrubu, přišlo jí to víc než divný a hned ji přešla zvědavost a choutky na zlodějnu. Okamžitě jí došlo, že za tak krátkou dobu by to četníci z Písku do Ražic nestihli, a okamžitě pelášila zpátky ke kolejím. Celou cestu si říkala: "Buršíková, tady něco nehraje!" a utěšovala se, že tady písecký četníci zřejmě asi čekali na někoho, kdo zapálil to stavení. Okamžitě si vybavila chlapíka, kterej vlastně prchal stejným směrem jako ona, a najednou začínala mít mrazení po celým těle a žaludek se jí zvedal, až se jí z toho udělalo špatně. Ota, kterej tenhle kout Písecka znal jako svý boty, zahodil druhej střevíc a bosky uháněl do Heřmaně. Věděl totiž, že tam, u starýho Žofky, se kterým kdysi dělával "vlaky", najde pomoc. To ovšem netušil, že má v patách četnickýho strážmistra Pilečka se služebním psem, kterej byl doslova k neudržení.

Buršíková celá zadejchaná dobíhala k místu, kde byly schovaný Opičákovo svršky, a v okamžiku, kdy je chtěla vytáhnout zpod hromady složenejch pražců, se za ní najednou ozvalo: "Copak tady pohledáváte, Doroto Buršíková? Jestli hledáte hadry, co byly narvaný pod tím druhým pržcem, tak ty už máme dávno zajištěný. A sofort chytíme i Hanuše, kterýho pronásleduje psovod četnický pátračky. A vůbec, dejte sem ty Vaše nenechavý ruce, nasadím vám pěkně slušivý náramky," objevil se z ničeho nic u Buršíkový četnickej strážmistr Ticháček ze železniční policie a Buršíková zůstala stát jako opařená. "A Buršíková, dobře vám radím, žádný zapírání. Jenom by vám to v Písku u Krajskýho soudu přitížilo. Vrchní soudní rada doktor Žlábek je totiž na kasaře od doby, kdy vykradli jeho zeťákovi krám ve Vlachově Březí, pěkně vysazenej. A když mu darebáci lžou, umí se pěkně nasrat," ozvalo se cvaknutí policejních pout a Buršíková od tý doby neřekla ani slovo.

Ota Hanuš vulgo Opičák si u Žofky v Heřmani dlouho nepobyl. Žofka ho stačil obout a oblíct do šatů po nebožtíku tchánovi, ale už mu nestačil uvařit grog, jak mu slíbil, protože to už se do jeho stavení dobejval četnickej strážmistr Pileček a jeho služební pes Ardo nebyl k utišení. Hanuš byl starej praktik a moc dobře věděl, že protivit se četnickýmu zatýkání by mu přišlo u soudu draho, a tak vyšel sám dobrovolně ze stavení. Strážmistr Pileček měl co dělat, aby u psa udržel poslušnost. Snad ten zuřivej psí štěkot vzal Hanušovi poslední zbytky statečnosti, a proto okamžitě přiznal barvu. "Tu kasu jsem, pane vrchní, ve statku udělal, ale s tím ohněm nemám nic společnýho," vysypal jedním dechem na Pilečka a poslušně natáhl před sebe obě ruce. Pileček se zatvářil, že ho to přiznání vůbec nepřekvapilo, a pro jistotu ukázal i na Žofku a zatkl ho taky. Ještě než došli všichni ke kostelu, objevilo se ve vsi policejní auto, který řídil osobně šéf četnický pátračky nadporučík Votruba.

Na Četnický pátrací stanici v Písku přiznal Ota Hanuš všechny svý udělaný "popelky" a žádal tímto o polehčující okolnosti, že musel živit po smrti starýho Buršíka jeho děti. Mazaná vdova Buršíková však všechno i při konfrontaci zapírala a došlo tak na slova četnickýho strážmistra Ticháčka z železniční stanice v Protivíně, že se umí vrchní soudní rada doktor Žlábek, když na to přijde, pěkně nasrat. Zvlášť když se zjistilo, že Buršíková dala před půl rokem zálohu padesát tisíc na štokovej barák na Převorce, kde chtěla provozovat živnost. Samozřejmě, že mandl. Ale v jedný věci si sama sobě i četníkům přece jen pomohla. Svým svědectvím jim později pomohla usvědčit žháře, kterej trápil Četnickou pátrací stanici v Písku už hezky dlouho.

Ladislav BERAN, ČETNICKÉ POVÍDKY ZE STARÉHO KUFRU, 2004
 
Je písecký rodák a patriot, který se k Písku hrdě hlásí a ve svých povídkách ho proslavuje. Jeho literární tvorba se vztahuje k Písku a blízkému okolí a také k jeho obyvatelům. ... jeho tvorba, která má tři odvětví – četnické povídky, povídky vycházející ze současných případů písecké kriminálky a povídky o lidech, se kterými se L. Beran setkal a zaujali ho.
1900

Narozen 31.října 1900 jako sedmé dítě Antonína dělníka v cukrovaru a Viktorie v Předměstí u Uherského Ostrohu v domě číslo 87. Popraven 6. října 1927 v Olomouci za 69 loupeží, 3 vraždy a 7 pokusů o vraždu.

Martin Lecián - kasař, vojenský zběh a vrah

kasař nedobytných pokladen Lecián

Nebezpečný vojenský zběh, zloděj, kasař a vrah se stal ve své době legendou českého zločinu, přezdívaný "Postrach Moravy".. Ještě za jeho života harmonikáři, houslisté a flašinetáři obcházeli dvory pavlačových domů a na známé melodie zpívali "dojemné písničky o Leciánovi, doprovázené příslušnými obrázky". Lecián legendě uvěřil a sám se nakonec stal i její obětí. Rozsudek trestu smrti byl vykonán na dvoře olomouckého divizního soudu katem Leopoldem Wohlschlagerem v ranních hodinách dne 6. října 1927.

 

...kasaři, jak nás případy o tom poučují, podnikají daleké loupežné výpravy na vylupování pokladen, jezdí v autech, jak tomu bylo ve Velké Bytči, anebo tříčlenná společnost kasařů ve filiálce Moravské banky v Luhačovicích, vloupání na př. Leciána, který přijel autem do Opavy a vyloupil pokladny, odjel autem do Krnova a vyloupil pokladnu v obchodě Baťově...

Po stopách lupičů pokladen

Legenda nebo sprostý vrah?

podoba kasaře nedobytných pokladen Lecián

Lidová legenda ho líčila jako "krásného, štíhlého, elegantního a dětsky mile se smějícího lupiče - kavalíra, který odvážně vylupoval trezory bohatých a mistrně se vyhýbal tvrdému úderu ruky spravedlnosti"... Skutečnost však byla zcela jiná. Jeho otec Antonín byl pověstný karbaník, opilec a rváč. O svých deset dětí se nestaral. Matka Viktorie zemřela 1905 v ústavu pro choromyslné. Už s jeho výchovou byly značné problémy. Ve škole (1907 - 1914) okrádal spolužáky i učitele a tak se brzy dostal do polepšovny (Výchovného ústavu pro mravně ohroženou a zanedbanou mládež) v Novém Jičíně. Tam byl až do svých osmnácti let. Téměř okamžitě po propuštění z polepšovny začal krást a byl tehdejším krajským soudem v Uherském Hradišti dvakrát trestán. Určitou dobu loupil se svou milenkou Marií Křenovskou. Za den dokázat vyloupit dva trezory na místech desítky kilometrů od sebe vzdálených, a ještě večer si užíval v pražských podnicích. Na dopadení zločince proto byla vypsána i odměna - deset tisíc korun (Na podobného zločince a kasaře Ladislava Kašpaříka vypsala ve stejné době odměnu obuvnická dynastie Baťa odměnu 80.000 korun).

Matka umřela v ústavu pro choromyslné. Otec byl opilec a karbaník, o rodinu se nestaral. Děti bil a týral hlady. Martina v deseti letech prohrál v kartách a ten musel několik měsíců jezdit cirkusem. Jeho dcery se živily prostitucí.

nastínil poměry v rodině historik Pavel Urbášek.
1922

V roce 1922 byl odveden bez ohledu na nedostatečný vzrůst (163 cm) a nastoupil službu u hraničářského praporu č. 31 „Arco“ ve Fryštátě. Během své krátké vojenské služby byl pětkrát trestán a zběhl celkem 4krát. Poprvé dezertoval hned v lednu 1923. a hned potom 2. března 1924. Po čtvrtém útěku byl zadržen v září roku 1926 v Přerově. Skončil v nemocnici s otevřenou tuberkulózou hrtanu. S vážnou nemocí ležel ve vězeňském oddělení vojenské nemocnice na olomouckém Hradisku.

1926

Z nemocnice zmizel 10. prosince 1926 společně se dvěma spoluvězni, Janem Deutschem a Janem Szekelym. Dvojice Lecián a Szekely poté vykradla obchod se zbraněmi v Hranicích a náležitě ozbrojena uskutečnila řadu loupeží na Moravě. Lecián neváhal vraždit hlídače vykrádaných objektů a střílet po četnících, přičemž dva z nich zastřelil. V noci 22. dubna 1927 vykradl společně s Emanuelem Dedkem (bývalým spoluchovancem z polepšovny), v Novém Jičíně trezor v obchodě s kůžemi J. & S. Grün. Hotovost činila 18.438,- Kč. Lecián byl po 134 dnech svého útěku 24. dubna 1927 za dramatických okolností zadržen. \r\nSpolečně s jeho komplicem Emanuelem Dedkem v Novém Bohumíně. Zatkli je policejní agenti Petr Halíř a Alois Kaluža. Po půlročním vyšetřování zamířil na konci srpna k tehdejšímu vojenskému diviznímu soudu v Olomouci (Protože ještě nesplnil povinost vojenské prezenční služby). Soud trval šest dní. Kladlo se mu za vinu, že spáchal celkem 104 trestných činů, včetně 69 loupeží s celkovou škodou 351.775,- Kč, 10 vražd "z části dokonaných a z části ve fázi nedokonaných". Mezi jeho oběti patřil například četnický strážmistr Antonín Stuchlý, kterého zastřelil při náhodné kontrole dokladů v březnu 1927 v Uherském Ostrohu.

kasař nedobytných pokladen Lecián

1927

Rozsudek o trestu smrti byl vynesen 3. září 1927. V jeho odůvodnění bylo uvedeno, že Lecián střílel a vraždil jen proto, aby nebyl dopaden. Ze zatčení měl nesmírný strach. Nikdo se k němu nemohl přiblížit bez hesla: "Jedna červená růže", jinak okamžitě sahal po zbrani. Trest smrti Martin Lecián - ke zděšení svého bezmocného obhájce, se kterým odmítl od začátku procesu komunikovat - přijal a ještě v soudní síni požádal prezidenta republiky o milost. Proti zvyklostem se proti rozsudku totiž neodvolal...

Vyloupená pokladna, trezor popelka

Mýtus a legenda o "nepolapitelném loupežníkovi" se výslechem svědků, znalců i samotným chováním a výpověďmi Leciána začala rozplývat. Na dotazy soudu odpovídal zmateně, případně nesrozumitelně odpověděl: "Nemohu si vzpomenout". Veřejnost se na proces těšila a Lecián ji zklamal. Byl zklamán i samotný Lecián. Nikdo mu netleskal, nikdo ho neobdivoval. Jeden z novinářů si ve svém článku posteskl: "Nelze uvěřit, že Lecián zdaleka nevypadá tak, jak to svými skutky dokazoval"...

Vyšetřováním vyšlo najevo, že nebyl kasařem, před kterým by "žádná pokladna neodolala", jak to o sobě hrdě tvrdil. Napadal pouze trezory zastaralé konstrukce, vyrobené v druhé polovině XIX. století. Při překonávání těchto typů trezorů měl Lecián značné dýchací potíže. Trpěl totiž tuberkulózou a popel, který byl vsypáván mezi stěny trezoru ho neustále dráždil ke kašli. Proto si ústa omotával mokrým šátkem, který byl vždy nalezen vedle neodborně "rozpárané" kasy...

Když jsem já šel takhle zrána, potkal jsem vám Leciána. řekl jsem mu: Dobytku!, on vytáhl bambitku, postřelil mne do prdele, ležel jsem vám tři neděle, než jsem se vám vzpamatoval, už zdáli upaloval. Bohumil Hrabal - Taneční hodiny pro starší a pokročilé

V noci z 25. na 26 září se však stalo něco neuvěřitelného. Leciánovi se přes veškerá bezpečnostní opatření podařilo z cely uprchnout společně s dalším vězněm, Ladislavem Kašpaříkem. Zmocnil se pušky strážného Jana Tomice, kterou smrtelně zranil 20letého strážce vojenského vězení Ferencze Kisse. Na chodbě věznice se pak rozpoutala přestřelka, při níž bylo vystřeleno přes 100 ran. Teprve po zjištění, že z budovy není možné uniknout se Lecián vzdal.

 

V olomoucké věznici pak coby nekorunovaný „král lupičů“, jak o něm psaly noviny, poznal mnohonásobného vraha Leciána, odsouzeného k trestu smrti rovazem. Lecián seděl v sousední cele a Kašpařík se s ním domlouval jen motáky, anebo vzkazy, posílanými v cigaretě. Nakonec se jim společnou silou podařilo za slib vysokého výkupného podplatit jednoho ze dvou strážných. Ve smluvenou dobu jim voják otevřel celu a Kašpařík s Leciánem ho okamžitě svázali, aby – jak bylo domluveno – vypadl z okruhu podezřelých. Zbývalo zlikvidovat ještě druhého strážného, který stál na konci chodby, která tvořila písmeno „T“ a který neměl o incidentu, odehrávajícím se za rohem, ani potuchy. Čekali hezky dlouho než se objevil… Lecián na něj mlčky napřáhl pušku v domnění, že strážný bez hlesu odloží zbraň a že oba uprchlíci sehrají totéž představenií ještě jednou na hlavní strážnici. Jenže voják zařval. Lecián vystřelil a zezdola vybíhala do patra celá stráž s odjištěnýma puškama. Kašpařík s Leciánem, každý za jiným rohem, vedli bezhlavou palbu tak dlouho, až jim došly náboje. Pak se zdviženýma rukama prošli chodbou vstříc ozbrojeným strážným.

         autor PhDr. Slavomír Ravik


kasařovo poděkování advokátovi

Bez ohledu na zjištěná fakta se v tisku opět objevily články, které postavu zločince a zabijáka glorifikovaly, poukazovaly na jeho "odvahu" a dávaly prostor pro další mýty. Tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že události dostaly rychlý spád. Za 7 dnů po krvavé události - 3. října 1927 podepsal prezident republiky T.G. Masaryk rozhodnutí, jímž zamítl jeho žádost o milost. O tři dny později byl Martin Lecián v Olomouci popraven. Byla to jediná poprava za meziválečné Československé republiky. Poslední poprava legendárního kata Leopolda Wohlschlagera (c. k. rakousko-uherský a po roce 1918 československý státní popravčí). Je pohřben na neoznačeném místě vojenského hřbitova v Olomouci-Černovíře.

Literatura

  • URBÁŠEK, P.: Martin Lecián – postrach Moravy. Pravda o jedné loupežnické legendě (1.–4. část). VVM 48, 1996, č. 1, 2, 3, 4, s. 27–35; s. 128–135; s. 274–282; s. 382–393.
  • URBÁŠEK, P.: Přerovská epizoda proslulého lupiče a vraha Martina Leciána. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov 5, 1997, s. 43–61, příl. Urbášek, P.: URBÁŠEK, Pavel. Zločinec. Příklad Martina Leciána. In: Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006, s. 319–329. PLACHÝ, J. – PEJČOCH, I.: Masarykovy oprátky. Problematika trestu smrti v období první a druhé Československé republiky 1918–1939. Cheb 2011, s. 65–84.
  • RAVIK, S.: Král lupičů Ladislav Kašpařík. Zapomenuté osudy BURYOVÁ, B.: Kriminalita na území Moravské Ostravy v období první republiky. Bakalářská diplomová práce. FF MU Brno, 2012 Nový Jičín
  •  Galerie osobností, Martin Lecián ¨ https://galerieosobnosti.muzeumnj.cz/martin-lecian
Copyright © Free Joomla! 4 templates / Design by Galusso Themes