Zdálo se, že řemeslo kasařské vymře, navíc se na místa starých dobrých popelek, tedy trezorů, jejichž izolaci mezi dvěma ocelovými plášti tvořil jemný popílek, začínaly stále častěji instalovat kasy moderní konstrukce, ocelobetonová monstra, na něž už prostý hasák stačit nebude. A najednou prásk ho: kdosi se v Bratislavě podíval do útrob obstarožní kasy ve znárodněném klenotnictví s hrdým názvem Antikva a odnesl zlata a šperků za čtvrt milionu korun. (Z dnešního pohledu pakatel, ale tři roky po měnové reformě, kdy stovka byly velké peníze a tisícikorunová výplata představovala tučnou částku, to byla setsakra velká rána, řečeno slovníkem galerky i kriminalistů.)
Kasař Boháč Vojtěch
A už první ohledání místa činu naznačilo, že tuhle popelku nevykuchal žádný nazdárek s širokými rameny, nýbrž přemýšlivý a mazaný fachman. šikula, který si dal setsakra záležet, aby nebyl při své náročné a zdlouhavé práci vyrušen předčasně někým nepovolaným... Kriminalisty fascinovala už důkladnost, s níž se neznámý kasař při práci zabezpečil: shrnovací plechovou roletu, kterou odemkl paklíčem, zase stáhl k zemi a otvor pro klíč zevnitř zalepil kusem černého papíru, jaký se za války používal pro zatemnění. Aby světlo zevnitř neviděl nikdo, ani kdyby dal oko přímo ke klíčové dírce. Ale to nebylo všechno: na onom černém papíru byl drátkem upevněn i kousek celofánu, takže to při zvídavém pohledu vypadalo, jako že se uvnitř leskne sklo dveří... Na ně samé upevnil pachatel papír s červenými tiskacími písmeny inventura: i kdyby někdo roletu zvídavě povytáhl, tohle ho mělo odradit. Výlohu prodejny kasař zatemnil kobercem: a pak už si mohl směle rozsvítit a pustit se do díla. Kriminalisty ovšem poněkud udivilo, kolik ostražitý pochatel po sobě zanechal v prodejně památek. Našli především hnědý kufřík, v němž zůstalo nářadí: zelená elektrická vrtačka, dláto, pilník, vrták. Dále pak krabička připínáčků, čtyři železné obrtlíky, půl metru izolovaného drátku, tři paklíče, nálepka z taveného sýra... Ano, pachatel si na noc vzal s sebou proviant natolik hojný, že ho ani nezkonzumoval: na pultě zůstal rozbalený papír z uzenářství s asi pěti dekagramy šunky a kouskem polského salámu a nakousnutá skýva chleba.
Dále se našly noviny s datem 7. ledna 1956, jedna rukavice trikotinová a jedna gumová, lékařská, arch kartonového papíru a dva kolíčky na prádlo. Dva hrnky, postavené na skříňce za pultem a obsahující jakousi tekutinu, patřily do inventáře prodejny. Tekutina, v níž rozbor určil moč, ovšem nikoli. Na místě ji tedy zanechal pachatel: prodejna neměla toaletu... Analýza v kriminalistické laboratoři dále shledala, že moč patřila diabetikovi, který má krevní skupinu A. "Aspoň něco o něm tedy víme," říkali si kriminalisté sarkasticky. Hledání dalších stop, zejména daktyloskopických, vyšlo totiž naprázdno: pachatel zřejmě užíval "při práci" rukavice a pokud se něčeho dotkl, bedlivě "palečky" po sobě otřel. Po vší snaze získali jediný otisk: pachatel ho zanechal na archu celofánu, který si přinesl s sebou, ale na nic nakonec nepoužil - a jejž zřejmě průvan sfoukl pod pult... Pachatel později v průběhu výslechů nechtěl věřit, že se dopustil tak trapné chyby: byl si jist, že nejen na místě činu, ale i při všech přípravných pracích užíval rukavic, v rukavicích prý dokonce nakupoval i v papírnictví, odkud onen celofán pocházel. A ani se tím nestal nápadným, zima onoho roku byla třeskutá, lidé chodili zachumlaní a moc se netopilo: ve školách dokonce vyhlásili uhelné prázdniny... Byl si tak jist, že otisk na místě činu nenechal, že dokonce nařkl vyšetřovatele z podstrčeného důkazu. Později však změnil verzi svého příběhu a začal tvrdil, že otisk se na celofán musel dostat v jedné restauraci v Bratislavě, kde si při večeři přisedl k neznámému pánovi, jenž měl balíček zabalený v celofánu na stole - a zřejmě se ho dotkl, jak balíček odsouval ke kraji... Falešnou stopu do vyšetřování zase vnesla kožená rukavice, nalezená na místě činu: v laboratoři totiž nade vší pochybnost zjistili, že ji užívala osoba s krevní skupinou 0, tedy jiná, než se vymočila do šálků. Následná verze, podle níž vloupání provedla dvojice, se ale nepotvrdila: pachatel posléze doznal, že si rukavici půjčil z věcí své milenky, jejíž jméno a adresa vyplynuly z domovní prohlídky jeho bytu a z korepondence, kterou tam zajistili.) Jenomže k objasnění těchto detailů vedla ještě daleká cesta: a jejím prvním milníkem muselo být zadržení podezřelého.
Kriminálka opravdu neoplývala mnoha záchytnými body: jediný nalezený otisk nepatřil žádné ze zavedených kasařských firem, ani jinému pachateli z evidence, zdálo se tedy, že na scénu vstoupil člověk zcela neznámý, podle evidentně profesionálních návyků však zjevně o to nebezpečnější. Zbývalo čekat, zda ho úspěch namlsá natolik, že zkusí něco dalšího, anebo - to spíš! - zatouží ze svého lupu taky mít nějaký prospěch a začne rozprodávat šperky. Štěstí spočívalo totiž v tom, že k většině prstenů, náramků a náušnic, jež z trezoru Antikvy zmizely, existovala fotodokumentace: stačilo tedy snímky rozmnožit a roznést po klenotnictvích a bazarech. A doufat, že pachatel si bude natolik věřit, že půjde prodávat do oficiálních obchodů a zlato nezmizí někde v síti překupníků: na ty ovšem kriminálka taky pochopitelně zaměřila svou pozornost... A úsloví, že štěstí přeje připraveným, mělo zase jednou pravdu. Po týdnu se nějaké zlato objevilo v bazarech na slovenském venkově, obchodníci však zareagovali pozdě a prodávající zmizel beze stopy. A jeho popis se hodil na kdekoho. Ale dva týdny po vloupání byl v Bratislavě zadržen Vojtěch Boháč, osmačtyřicetiletý, vyučený optik, zaměstnaný ovšem jako autoklempíř. Jednoho mrazivého jitra vstoupil do prodejny Klenotů v Bratislavě - shodou okolností jen pět minut chůze od obchodu, jejž vyloupil - a nabídl prodavačce k výkupu zlaté hodinky. žena za pultem se na ně podívala a okamžitě si uvědomila, že je zná z fotky, mrkla na kolegyni - a ta udělala hroznou chybu. Policisté na celém světě vědí, že taková chvíle je ošidná: když obchodník zpanikaří, může pachatel utéci, a už se šperkem, či bez něj. Ale i když zůstane a je neprodleně zadržen, může začít tvrdit, že cennost koupil od někoho neznámého: zkušený grázlík má už historku připravenou, nezkušený ji záhy vyšperkuje. A jen těžko se mu dokazuje, že lže. Proto chtěli kriminalisté po všech pracovnících klenotnictví a bazarů, aby na sobě nedali v podobném případě nic znát, snažili se zákazníka zdržet - a nenápadně zatelefonali na jisté číslo. Pak by pachatele po odchodu kriminálka nenápadně sledovala, zjistila jeho totožnost a nechala se zavést až ke skrýši, kde je zbytek zboží... Jenže zatímco jedna vyděšené prodavačka koktala, rudla a vedla se zákazníkem hloupé řeči, druhá vyklouzla zadem z obchodu a hned na rohu oslovila strážníka, který tam řídil dopravu. Vysypala mu, že v krámě je lupič. A mladý příslušník, dychtící po uznání, nelenil, opustil svěřenou křižovatku a rázně vstoupil na scénu.
Kupodivu, vzdor tomu všechno dopadlo líp, než se dalo čekat. Dopravák legitimoval zákazníka s hodinkami a zadržel mu občanský průkaz. Pak ho předvedl na nedaleké oddělení. Neprohledal ho ovšem, takže zadrženému se cestou přes park podařilo sporné hodinky odhodit. Našly se naštěstí později, když kriminalisté zjistili, že je Boháč už u sebe nemá a napadlo je projít znovu pozorně trasu, jíž ho dopravák vedl... Při osobní prohlídce u zadrženého ovšem našli třináct zlatých zlomků: při zběžném ohledání bylo zřejmé, že jde většinou o další části zlatých předmětů, jež v minulých dnech vykoupily bazary v žilině, Martině a Ružomberku. Vojtěch Boháč ovšem tvrdil, že zlato koupil od neznámého chlapíka na bratislavském nádraží, v žilině, Ružomberku a Martině pochopitelně jakživ nebyl. Při konfrontaci ho ovšem tamní prodavačky poznaly - a v kapse saka, jež našli u něj doma na věšáku, měl jízdenku na vlak ze žiliny.
Další kamínek do mozaiky přidala domovní prohlídka v podobě dalších rozstříhaných kusů šperků, ale také nůžek na plech, na jejichž čelistech zjistili v Kriminalistickém ústavu otěry žlutého kovu, obsahujícího značné procento zlata. Současně bylo zjištěno, že zlaté úlomky nesou stopy konkrétně těchto nůžek. Při domovní prohlídce pozorným kriminalistům dále neušlo, že zadržený Boháč jeví snahu nenápadně se přezout do jiných bot, než jaké měl v době zadržení na nohou. Proto mu nové polobotky odebrali, a když odtrhli jejich podpatky, našli v dutinách pod nimi injekční stříkačku, dvě jehly, svíčku, pět zápalek a dvě škrtátka, dvě žiletky s držátkem, rozbité sklo z ampulek, pilníček a vatu.
Boháč ovšem tvrdil, že se tak chtěl pojistit pro případ převezení do věznice, kde by nemusel být k dispozici lék na jeho nemoc ledvin, nephrolothiasis : v tom případě hodlal užít tabletu svého léku, uschovaného v podšívce, jejž by užil injekčně. Podezření, že si podezřelý tak připravoval půdu pro eventuální sebevražedný pokus, se nepotvrdilo. žádný jed u něj nezjistila ani osobní prohlídka, ani chemický rozbor jeho nádobíčka. Zato se však v bytě našlo několik pečlivě popsaných papírků s textem v maďarštině. Zadržený Boháč ale zarytě tvrdil, že maďarsky neumí, když tedy jejich text přeložil soudní znalec, ukázalo se, že jde o podrobný popis jakýchsi skrýší. Kriminalisté soudili, že si tak pro všechny případy zaznamenal, kam ukryl své kasařské nádobíčko: nicméně Boháč trval na tom, že jde o blábol, který načmáral v opilosti. Někde zřejmě četl o automatickém textu, a teď to na kriminalisty zkoušel sehrát... Ale neuspěl. Postupně podle jednoho popisu identifikovali starý hřbitov, skrýš v jednom z hrobů byla však už prázdná. Druhá Boháčova tajná schovávačka je zavedla do kamenolomu za Bratislavou: museli prohledat rozsáhlé území a využili i minohledačku a radarový přístroj. Po dvou dnech bylo jejich úsilí korunovano úspěchem: v metrové hloubce, pod černou smaltovanou litrovou nádobou, hermeticky uzavřenou a ukrývající drobnější kasařské náčiní, našli v mastném hadru velký hasák, který se do ní nevešel. Mezitím, během výslechů Boháčových známých a kolegů z práce, se přišlo na to, že se občas chlubil, že otevírání nedobytných pokladen není pro něj žádný problém. Jeden dělník z dílny navíc poznal v zelené vrtačce přístroj, který před časem Boháčovi sám prodal. A to byla zřejmě poslední kapka, jíž číše Boháčovy zatatosti přetekla. Doznal se. A začal vypovídat. Na svůj čin se chystal dlouhé dva roky a podle vlastního přesvědčení nic neponechal náhodě. Napřed si připravil kvalitní nástroje a ježto kasařské náčiní se nedá koupit v železářství, osvědčil při tom velmi solidní řemeslný fortel a dokonce jistou konstruktérskou dovednost. šel tak daleko, že své hasáky dokonce zkoumal pod rentgenem ve Výzkumném ústavu svářečském, kde měl nic netušícího kamaráda. Uvědomoval si totiž, jaká síla působí při rozlamování zámků v namáhaných místech nástroje, a bál se, aby ve sváru nepraskaly. Stejnou pozornost pak věnoval dokonalému uschování nádobíčka: bál se jednak nepovolaných očí, které by mohly hasáky spatřit u něj doma, jednak měl strach z koroze: kdyby je schoval někde jen provizorně, v kůlně nebo ve sklepě, mohly by zrezavět. A on rozhodně nehodlal skončit jedinou, byť úspěšnou ranou...
Velmi promyšleně také hledal cíl svého prvního útoku: napřed hodlal vyloupit jeden velký oděvní obchod v centru Bratislavy, ale pak vyzvěděl, že v jeho kase bývá bohatší hotovost jen zřídka: a pokud se k ní nachází, zůstává přes noc v prodejně ozbrojený strážce. Změnil proto plán a rozhodl se vyloupit pokladnu v kanceláři dietní jídelny Charitas, kam sám docházel na obědy. Nepodařilo se mu ale s jistotou zjistit, jestli personál opravdu nechává denní tržbu v kase přes noc - a nechtěl riskovat, že by po vší dřině našel nakonec mizerných pár stovek...
Posléze se po zralé úvaze rozhodl vyloupit některé z klenotnictví a Antikvu si vybral paradoxně proto, že byla na hlavní třídě a kolem celou noc jezdily noční tramvajové spoje. Bál se totiž, že při páčení pokladny ztropí hluk, tak hodlal využívat hřmotu při jejich průjezdu. Dokonce si za tím účelem opsal jejich jízdní řády, jež v noci na rozdíl od denní doby dodržovaly dosti přesně. Klíč od rolety se mu podařilo obkreslit, když zašel do Antikvy asi týden před činem: vedoucí zrovna odemkl a klíče nechal povalovat na pultě, zatímco jednal se zvídavou zákaznicí, která se zajímala o nějaké snubní prsteny. Boháč pak pro jistotu vyrobil tři exempláře klíče, lišící se v drobných detailech: opět osvědčil zručnost, odemkl už na první pokus. V inkriminovanou noc pak prokázal pevné nervy: když vnikl dovnitř, píchl si napřed injekci inzulinu, pohodlně se natáhl na koberec ve skladu a s kasou bojoval jen ve chvílích, kdy na výhybkách křižovatky rachotila pomalu se sunoucí tramvaj do Petržalky. Občas snědl dvě tři sousta, zapil teplým urologickým čajem, který si donesl v termosce. Opravdu byl dost nemocen a během vyšetřování své indispozice rád využíval: když ho přestal výslech bavit, začal mluvit z cesty a vyžadoval lékařské ošetření.
Metodické myšlení prokázal, i když měl už lup v rukou. šperky rozdělil do dvou skupin: první označil R: jako rezervu pro horší časy. šlo totiž o cennosti snadno identifikovatelné, hodinky s výrobními čísly a klenoty s nápadnými kameny, u nichž předpokládal, že by při prodeji mohly vyvolat nežádoucí pozornost. Zbytek, v krabici označené P, tedy Prodej, dílem znehodnotil rozstříháním a hned rozprodával, dílem dobře schoval. Lup rozdělil do vodotěsných nádob a porůznu zakopal, a protože soudil, že na paměť je lépe moc nespoléhat, ke každé skrýši pořídil slovní plánek - v maďarštině, jež byla jeho mateřštinou, jak se ukázalo. Původně se jmenoval Béla Berenyi a po válce se nechal přejmenovat...
Soud mu vyměřil deset let odnětí svobody: Antikva byla státní podnik a vyloupením jejího trezoru se Boháč dopustil neodpustitelného. Okradl lidovědemokratické zřízení, jak předseda senátu v rozsudku neopomněl zdůraznit. Z Mírova se už ale nadaný kasař nikdy nevrátil: pro člověka s těžkou cukrovkou a selhávajícími ledvinami nebyl těžký kriminál oněch let rozhodně dobrým místem k pobytu.
